„Je tam tři až pět metrů hluboká voda, kdybych spadla, tak se asi zraním. A možná by mě sežrali bobři,“ přiznává neohrožená seniorka. Využívá tak lanovku, kterou kdysi před padesáti lety postavil její manžel.
A za celou dobu se jí nic nestalo. I když někteří lidé vzpomínají na příhodu, kdy se někdo také lanovkou pokoušel dostat na druhý břeh, lano se přetrhlo a jeden z „cestujících“ se utopil.
Lanovka je asi 80 metrů dlouhá. Díky prověšení je cesta do první poloviny snadná, ale pak nezbývá než vzít gumový popruh a s jeho pomocí se za lano přitahovat a překonat druhou polovinu „do kopce“. Je to sice námaha, ale pořad menší, než kdyby seniorka musela šlapat do obchodu několik kilometrů po vlastních.
Sedačka lanovky má tvar koryta z ryze praktických důvodů: slouží jako nákladní. Babička tak může přepravovat i větší nákupy, třeba pytel mouky. Dál se nedostane, nejbližší město Chust je vzdálené asi třicet kilometrů.
Lanovka je sice tak trochu místní atrakcí, ale její provozování považují sousedé za dost nebezpečný druh sportu. Například sedmdesátiletý Jurij Rosocha raději volí delší cestu přes most. To osmnáctiletý Ivan Popovič si u stařenky vyprosil školení jízdy na korytu. Jeho dvanáctiletému bratrovi Jurii to zatím rodiče zakázali.
