Céčka jsou vedle rubikovy kostky, džínů plísňáčů a mrkváčů, magnetofonových kazet nebo trvalé snad největším fenoménem 80. let. Rudolf Chmela jich ale i dnes chrlí tisíce.
„Jsou období, kdy se celý den nezastavíme, ale pak máme i volnější týdny. Každopádně céčka děláme spíš jen pro radost dětí, a ne pro výdělek. Od toho mám jiné výrobky, například plastové šrouby. To je náš nosný program,“ přibližuje Chmela. Šroubů přitom vylisuje 300 tisíc měsíčně.
Když frčela céčka, dílna Chmelových jela dlouho do noci a pracovalo se do zemdlení.
„Posílali jsme je asi do 20 zemí, největší objednávku jsme měli z Ameriky. Trvalo to dva roky a jednou jsme vypravili i osm set kilogramů,“ vzpomíná výrobce produktu, kolem něhož se v Husákově éře strhlo naprosté šílenství.
Zákazníci se o céčka málem poprali
Nebylo nic snazšího než v 80. letech s céčky prorazit na trh. Zároveň to ale vyžadovalo mimořádnou trpělivost, vynalézavost a štěstí. Hradecký kutil sice získal povolení od tehdejšího Národního výboru, jenže vzápětí narazil na další dnes jen stěží představitelné problémy.
„Za bývalého režimu bylo protizákonné vlastnit nějaký výrobní stroj. Když už jsem si v Kovošrotu vyjednal prodej staré mašiny a objednal jsem si náklaďák, nějaký soudruh mě ještě ve dveřích vypoklonkoval a stroj raději nechal zničit, než by mi ho prodal,“ vzpomíná Chmela.
Pro lis, který dosud slouží, si nakonec dojel do Hrochova Týnce s jasnou vizí: chtěl vyrábět nejrůznější akvaristické rozvodky a škrtítka. Ale protože stroj si do dílny přivezl právě v době vrcholící céčkomanie, děti jej velmi brzy umluvily, aby rozšířil sortiment.
„Byla to prostě jejich modla a částečně i platidlo, které však nebylo možné sehnat. A tak jsem opět se štěstím sehnal formu a začal vyrábět,“ říká podnikatel.
Ten den se rodině obrátil život naruby. Když naplnili prvních dvě stě sáčků a vyrazili na trh, museli stánek hlídat příslušníci Veřejné bezpečnosti, aby se zákazníci nepoprali. Do půl hodiny beztak neměli co prodávat.
Velmi brzo výrobce objevili provozovatelé pouťových atrakcí. Světští kupovali céčka v obrovském množství a za čtyřnásobek je prodávali dál.
Sbírali jste (či stále ještě sbíráte) céčka?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 28. března 2017. Anketa je uzavřena.
Tradice od roku 1979
Chmela a podobní lisaři dovedli k dokonalosti produkt, který vznikl už na konci šedesátých let. Původní nápad pásečků na minisukně a později závěsů však tehdy propadl. Doba céček nastala, až když je v odpadcích podniku Skleněná bižuterie objevily děti.
„Když jsme začínali, materiál se nedal nikde koupit. Mleli jsme proto z odpadu, který jsme různě vykupovali ve sběrných surovinách. Dnes už je naštěstí běžně k dostání ve velkých pytlích,“ říká šéf rodinné firmy, který po revoluci pocítil čínskou konkurenci.
Výroba céček v archivním videu z roku 2010:
Jak se co dělá
Sledovat další díly na iDNES.tvTou dobou frčely knoflíky. A když trh zahltily levnější asijské produkty, Chmela nastřádané zásoby začal používat k výrobě spon, kolíčků, podložek, hraček, háčků, šroubů a samozřejmě céček.
„Říkalo se, že sem proudí i napodobeniny céček právě z Číny, ale já jsem je v životě neviděl. Tehdy se spíš vyrojilo hodně místních lidí, kteří je dělali doma v dílnách jako já. Myslím, že Číňanovi by se to nevyplatilo. To by je musel prodávat po tunách, a ne jako já,“ vysvětluje zřejmě poslední tuzemský výrobce céček, jenž výrobu rozjel v roce 1979.
Jestliže dřív spotřeboval až 20 kilogramů plastů denně, ze kterých vyrobil zhruba 80 tisíc céček, nyní si se stejným množstvím vystačí na měsíc. Ceny drží stejné už desítky let, asi 10 haléřů za kus, a na svůj byznys si nestěžuje.
„Hrozně mě těší, když vidím, jakou s malými céčky udělám lidem velkou radost,“ říká Chmela. Věří přitom, že rodinná firma bude s výrobou céček pokračovat. „Syn si zařizuje dílnu, takže doufám, že tradici udrží,“ dodává.
