Klíště, které si člověk přinese domů, má osud zpečetěný. Na rozdíl od něj o klíšťata chovaná ve speciálních boxech Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích pečují vědci v rukavičkách.
A to doslova, protože jim rukama prochází tisíce těchto přenašečů závažných onemocnění. Část z nich přitom záměrně infikují samotní vědci.
Se zajímavým světem klíšťat se lidé nemohou běžně seznámit. Výjimkou jsou Dny otevřených dveří, které pořádali parazitologové v závěru minulého týdne v rámci Týdne vědy a techniky Akademie věd. Ojedinělý chov je ukrytý v klimatizovaných boxech v budově zvěřince.
„Chov klíšťat je poměrně složitou a drahou záležitostí. Neobejde se bez možnosti regulace teploty, světelného režimu (nastavení délky světla a tmy) a především zajištění dostatečné vlhkosti. A zároveň bez osobních zkušeností a dovedností. Ty jsme postupně získávali jak na našem pracovišti, tak na návštěvách v zahraničních laboratořích, které se tímto chovem dlouhodobě zabývají, třeba v USA,“ uvedl Jan Erhart z Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR, který má chov klíšťat na starosti.
V povědomí lidí přetrvává domněnka, že klíště potřebuje hlavně teplo. „Ale letos jsme se mohli v horkých a suchých letních měsících přesvědčit, že klíšťata nebyla příliš aktivní. Rozhodujícím faktorem je vlhkost,“ upřesnil Erhart.
Malí roztoči mají snad jen jednu výhodu – pro jejich chov vědci nepotřebují žádné velké haly. V relativně stísněných boxech, které sloužily původně k veterinárním účelům, stojí na kovových policích desítky skleněných dóz.
Na dně mají mřížku, v níž stojí krátké zkumavky s prodyšným vatovým uzávěrem, některé zčásti zaplněné drcenými pilinami. A v nich se hemží dospělá klíšťata různých velikostí, ale jsou tu také jejich nižší vývojová stadia: vajíčka, larvy a nymfy.
Při bližším pohledu na popisky zkumavek je jasné, proč jsou roztoči ve zdejším laboratorním chovu viditelně rozdílní. Vědci tu totiž mají celkem čtrnáct druhů klíšťat. Kromě našich také druhy ze Středomoří, ale i ze Severní Ameriky a Afriky.
Laboratorní chov klíšťat dodává materiál na experimenty po celý rok. Může vědcům nabídnout roztoče prosté původců nemocí, nebo naopak infikované, třeba konkrétním kmenem borelie nebo babézií, což je méně známější nemoc, kterou jsou klíšťata schopná přenášet.
Přesto parazitologové laboratorní produkci klíšťat stále doplňují sběrem z přírody. „Důvody jsou dva. Zaprvé chov stále oživujeme, protože nelze chovat donekonečna v laboratorních podmínkách, populace by zdegenerovala. A zadruhé doplňujeme počty a zároveň využíváme klíšťata z přírody, která se chovají přece jen trochu jinak než ta z laboratoře. Rozdíl je vidět třeba ve slintání, kdy klíště sebrané z přírody vyprodukuje více slin než klíště z laboratoře,“ objasnil Erhart.
Letošní sezona klíšťat se pro vědce rozjela slibně – na jaře nosili z terénu bohaté úlovky. Sezonu stopla letní vedra, byla neobvykle krátká.
V současnosti je závislých na pravidelné dodávce klíšťat pět týmů parazitologů. Například tým vedený Ondřejem Hajduškem vyvíjí očkovací látku, která by zabránila klíštěti trávit nasátou krev.
„Klíště se oslabí, přestává sát a umírá. Řada patogenů, včetně bakterií způsobujících lymskou boreliózu, potřebuje po přisátí klíštěte čas, než se z něho přenese a nakazí napadeného hostitele. Kdybychom pomocí naší vakcíny klíštěti uškodili, mohlo by se přenosu nákazy zabránit,“ popisuje Hajdušek, který je vedoucím Laboratoře klíšťaty přenášených onemocnění Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR.
Českobudějovičtí vědci v současnosti testují vakcínu pro domácí zvířata a chovný skot. Snaží se také nalézt látky, které by šly využít k vývoji vakcíny bránící přenosu lidských onemocnění – klíšťové encefalitidy, lymské boreliózy a babeziózy.
Klíště sebrané z přírody vyprodukuje více slin než klíště z laboratoře.
