Právě s šutry a zahradou bezprostředně souvisí reputace, kterou si především Bohumila Jandová u místních vysloužila. Kdykoli se na kohokoli v obci obrátí, zda by jí nepomohl postavit novou zídku či terasu, dočká se otázky: „A cihly máte, paninko? Cože, kameny!? Bože Jandová, zase kameny!“ Manžel Jiří už je tedy smířený s tím, že na veškerou hrubou práci na zahradě zůstává sám.
Mšené Lázně na Litoměřicku nejsou od stověžaté matičky měst vůbec daleko, je to pouhých 45 kilometrů, které už na konci 18. století movití Pražané neváhali překonat za účelem návštěvy místního balneologického zařízení. „Naše“ chalupáře z Prahy sem ovšem v roce 1984 víceméně zavála náhoda. To už za sebou měla paní Bohumila čtvrtý pokus o založení skalky, pokaždé však se špatným koncem.
K zahradničině má totiž blízko, byť se živí jako účetní. „Podědila jsem to po tatínkovi, původem ze zahradnické rodiny,“ přiznává hrdě a vzpomíná, jak se tatínek znal s prezidentem Novotným a díky tomu dostal práci v zámeckém parku v Lánech, kde s ním pak trávila spousty času. „Když si hlava státu zamanula, že vyrazí na houby, obětavý tatínek instaloval pod stromy v zahradách hříbky s vlaječkami, aby je nemohlo oko všemohoucího, tedy prezidenta, za žádných okolností neobjevit,“ přidává perličku ze zákulisí.
Chalupa, kde se ze sklepa vyklubal jeskynní labyrint
Jandovi žijící v paneláku ovšem nikdy ani ve snu nepomysleli na to, že by mohli mít vlastní chalupu a zahradu. Až Jiří náhodně potkal jednoho dne svoji učitelku z univerzity a trochu si na život ve městě posteskl. Následovalo pozvání na chalupu do Mšeného s tím, že v sousedství je také jedna k mání.
„Hned o víkendu jsme vyrazili, ale vůbec se mi nechtělo. Dokonce jsem z toho byla pěkně nakyselo,“ přiznává Bohumila. „Vždyť je to nic moc místo, kolem žádné kloudné lesy, namítala jsem a ani při prohlídce stavení mě to nepřešlo.“
Z původně plánované malé skalky vznikla rozlehlá zahrada s řadou půvabných zákoutí.
Ale pak se prodrali ruinami a houštím ve dvoře ke skále se vstupem do sklípku. „Ukázalo se totiž, že to není sklep jen tak ledajaký, ale pokračuje dál do podzemí v podobě uměle vyhloubené jeskyně, vlastně celého jeskynního labyrintu. Tady se ve mně všechno rázem zlomilo, manžel milé učitelky to zaregistroval a významně poznamenal: Tak vidím, že paní inženýrka je už rozhodnutá. A bylo to.“
Dřina po chvilkách
„Chalupu na spadnutí jsme si nadělili k mým narozeninám a od té doby sem dojíždíme, jak jen to jde. A neustále přestavujeme, bouráme, renovujeme, vyklízíme, budujeme, rozšiřujeme a také objevujeme. Po chvilkách a hlavně o dovolených,“ dozvídáme se. „Ještě štěstí, že mám kamaráda primáře, který mě pokaždé, když se tu zhuntuju k smrti, postaví na nohy,“ směje se Bohumila Jandová. A dodává, že mýcení křovin, práce s krumpáčem, přehazování zeminy a tahání kamenů už ji nerozhodí. A to je na začátku vozila po jednom v kočárku - šutry se o jeden „povoz“ dělily s jejich ratolestmi.
V nárožním pokoji nevelkého stavení býval kdysi obchod, jak jim ještě prozradil bývalý majitel. Klasický vesnický krám, kde se prodávalo smíšené zboží a pivo. Parádně vychlazené z jeskynního sklípku. „Dokonce jsme nalezli ceduli s nápisem Flaškové pivo v lahvích,“ prozrazují majitelé něco z historie domu.
Ovšem nejzajímavější je asi původní koncept skalní zahrady. „Prostě jsme to nalajnovali tak, že si za dvorkem pořídíme malou skalku, do které bude třeba přivézt jen pár kamínků. A celá zahrada bude takzvaně samoudržovací, aby nevyžadovala moc práce. Jak jsme nakonec dopadli, můžete posoudit sami,“ smějí se manželé, kteří ale ničeho nelitují, protože právě v jejich případě je cílem cesta, na kterou se vydali.
Chvála živelnosti!
Zpočátku probíhaly veškeré úpravy zahrady spíše živelně, ale jinak to ani nešlo. Každý větší zásah do terénu dvora se skaliskem i navazující zahrady totiž přinesl nějaké překvapení. Tak trochu bez rozmyslu se například zrodilo první schodiště směrem vzhůru, jež ovšem nikam nevedlo. S výjimkou skalní stěny, koryta nebo kamenného trůnu vsazeného vzápětí do stupně další z teras o patro výš, která opět nebyla v plánu.
Jenže pak znovu přišel pracovní záchvat v podobě masivní likvidace náletových dřevin a zrodila se další nevídaná úroveň. A s ní přišel kupříkladu objev zajímavě strukturovaného kamene, skalního výklenku, lavice či jen pukliny. „Nic tedy nebylo zbytečné a také jsme nikdy nemuseli cokoli předělat,“ shodují se manželé.
Jedno z mnoha pohodlných posezení, zde pod původním vzrostlým modřínem
Jednotlivé terasy ladně kopírují terén a na několika místech jsou prostoupené schodišti.
To ostatně platí i pro veškerou vysázenou zeleň, pokud ji zrovna nepodřízli omylem v rámci některého z pracovních záchvatů. S povděkem například zachovali prastarý modřín, který dnes tvoří jednu z největších dominant alpinia společně s břízou a několika borovicemi.
Spoustu dalších druhů do zahrady postupně doplnili. „Mezi prvními jsem vysázela 22 azalkových semenáčků, které mi daroval tatínek, a strašně jsem se těšila, až rozkvetou. Následovalo zklamání, protože všechny kvetly žlutě. Takže jsem je okamžitě doplnila dalšími barevnými kultivary z obchodu,“ přiznává paní Bohumila.
Zleva zeleninová zahrádka v nejvyšším patře zahrady, romantická zahradní pracovna v odlehlém koutě zahrady a kompost za starými dveřmi.
Nakonec se Jandovi dopracovali k úctyhodné skalce o pěti úrovních, a protože se jim už nedostávalo místa pro zeleninové záhonky, začali vitamíny a aromatické rostliny kultivovat až docela nahoře, v nejvyšším „podlaží“ zahrady.
Zatímco v nejzazším koutě zahrady dole v přízemí si paní domácí zřídila půvabnou venkovní pracovnu s originálním stolem a kompostem za dveřmi naležato, které nikam nevedou. A znovu zde dostaly slovo spousty dekorativních rostlin, což je koneckonců zřejmé z našich fotografií pořízených na přelomu jara a léta.
Nejednou si v této souvislosti paní Jandová vzpomene na varování místních, aby zde žádné kytky nesázela: „Paní, co to tam vysazujete za klacky!? V tom studené krpálu vám nikdy nic pořádného nevyroste. Tady je to zelinářský kraj, zelí tam proto musíte dát!“
