Pověsti, že lumíci páchají hromadné sebevraždy skokem ze skály do moře, jsou jen mýtem. Podle vědců mají tato zvířata ohromující vůlí k životu a schopností přežít. Vyplývá to ze studie, kterou zveřejnil biolog Malte Andersson z univerzity v Göteborgu ve Švédsku v časopisu Behavioral Ecology and Sociobiology.
LumíkLumík (někdy tribus Lemmini) je obecné označení pro několik rodů hlodavců: Dicrostonyx, Lemmus, Myopus a Synaptomys. Jsou malí, obvykle žijí na Arktidě nebo v její blízkosti, v tundře. Lumíci váží od 30 do 112 g a jsou asi 7–15 cm dlouzí. Obvykle mají dlouhou, hebkou srst a velmi krátké ocasy. Jsou to býložravci, většinou se živí listy a výhonky, trávou a především rákosím, ale také kořínky a hlízami. Stejně jako u ostatních hlodavců rostou jejich řezáky postupně a umožňují jim přežít na mnohem drsnější potravě než by jinak bylo možné. Zdroj: Wikipedia |
Ze závěrů této práce vyplývá, že lumík norský používá své zabarvení a rozzlobený křik, aby varoval predátory, že není jako ostatní hraboši. Že se nenechá sežrat, že se bude statečně bránit. Použije svoji osvědčenou taktiku: bude bojovat hlasitými výkřiky, výpady a kousat ostrými zuby.
Ostatně bojovnost lumíků vypozoroval i Malte Andersson, „jeho“ lumíci se pustili do boje v celých 32 % případů a to i když šlo o přesilu. Jen dvě procenta hlasitě volala o pomoc, zbytek ztuhl překvapením.
Při porovnávání s šedými hraboši profesor Andersson nastudoval techniku boje norských lumíků. Vyskočí vzhůru, hlasitě zakřičí a s vytasenými zuby se vrhne na dravce. Dává tím na odiv kontrast bílé brady s černou „čepicí“, čímž mnohé útočníky odradí.
„Klíč je v kombinaci černé s bílou nebo žlutou. Takové bývá zbarvení některých dravých ptáků a podobné kombinace najdete i u některých šelem. A u lumíka toto zbarvení navíc může přitáhnou pozornost k jeho nejmocnější zbrani - jeho hlodavčím zubům,“ domnívá se Andersson.
Podívejte se, jak se chová lumík, když se cítí v ohrožení.
