Holubář Karel Klemens zasvětil svému náročnému koníčku kus života. Po deseti letech investic udělal "ránu", jaká se povede jen málokomu z jeho kolegů holubářů.
Jako vítěz získal dvě stě tisíc dolarů. Ali porazil pět a půl tisíce holubů z dvaatřiceti zemí. Vysadili je pět set šedesát kilometrů daleko od holubníku, na který si předtím zvykali, a on se vrátil jako první. U tohoto závodu je tradicí, že se vítěz hned vydraží. Nový majitel zaplatil za Aliho v přepočtu čtyři sta tisíc korun. Sečteno, podtrženo, Karel Klemens se vrátil do Dolního Benešova s velmi slušným zúročením svého desetiletého koníčku. Ale nešlo o náhodu, jeho holubi se v závodech umisťují na předních místech pravidelně.
Jak si žijí šampioni
Na konci Dolního Benešova na Opavsku stojí pěkný dům. Rodinná vila s kvalitní taškovou střechou, upravenou zahradou a altánem s posezením. Sen mnoha rodin. Jenže tady v ní nebydlí lidé, ale holubi. Žije jich tam čtyři sta. Dům je upravený do přihrádek, správně se jim říká budníky. Ty zabírají první patro. Přízemí tvoří voliéry a pracovna Karla Klemense, holubáře. Připomíná síň trofejí špičkového sportovce. Nablýskané poháry, plakety, medaile.
Miláčci Karla Klemense se rádi koupou pod proudem vody ve voňavé soli
V zahradě teče z kohoutku voda do plechové vany. Holubi se v ní čvachtají, natřásají se, nadzvedávají si křídla. "Dělá jim dobře, když si proudem masírují svalovinu. Správný zdravý holub je nabušený jako kulturista," vysvětluje Karel Klemens a sype jim do vaničky voňavou sůl. Je dezinfekční, po ní na holuby nelezou paraziti.
Výběrový chov
Najdete tam například holubího jinocha, kterého porota ohodnotila jako nejkrásnějšího holuba v Česku. Žije tam také Jindra, nejstarší český holub. Je mu dvacet. Na nožce má na kroužku vyražený rok 90, kroužek je kovový, takové se už dávno holubům nedávají. Ti mladší mají plastové. Jindra je na svůj věk švihák, ještě loni měl mladé. Ale v horku vychází jedině, když mu nabídnete buráky. Zobe však výhradně jen jemně solené.
Ale na dvorku spatříte i ty, kdo se "zasloužili" o čerstvého šampiona: Aliho dědu a mámu.
I mezi holubáři se krade
Nebe křižují různě početné sestavy obyvatel holubího domu. Právě si vyrazili na výlet. Rychlý let, oblouček a neomylně přesná šipka na střechu nebo přímo do okýnek v ní.
Karel Klemens ve svém živlu
"Nádhera, co?" užívá si Karel Klemens ten pohled. "Pohyb, kdy holub přistává, je nenapodobitelný. Stává se, že se mi některý holub vrátí za rok za dva a hned ho poznám. Třeba tamta bílá holubice byla pryč rok a půl a pak se zase objevila. To víte, letí ze závodů, přistane v nějakém holubníku. Holubář si zkontroluje kroužek a vidí: ta patří Klemensovi. Na internetu si najde podrobnosti. Ví, že Klemens má kvalitní chov, tak holubici přivře na rok u sebe. Nachová si mladé. Pak ji nechá proletět a jí se třeba něco rozsvítí v hlavě a prchá od něj pryč, zpátky domů. Nebo třeba ne a zůstane tam. Kolikrát se i mně stalo, že sem přiletěl cizí holub. Měl jsem tu úplně vyždímaného Maďara. Byl suchý, prostě před zdechnutím. Tak jsem ho nakrmil, spravil a on si zase letěl dál."
Mají jakýsi podivný gen
Poštovní holubi pocházejí z rodů, které se šlechtí po staletí. "Mají jakýsi gen, který zaručuje, že se vracejí," vysvětluje Karel Klemens. "Podobně jako tažní ptáci se orientují podle slunce, magnetického pole Země, ale zřejmě v tom hraje roli ještě něco, o čem ani nevíme. Ale i když jde o poštovní holuby z kvalitního chovu, je to jako v základní škole. Z jedné třídy dětí vzejde pět vysokoškoláků, deset normálních lidí a ostatní jsou blbci."
Dříve se využívali k přenášení pošty, nyní se chovají jen pro zálibu a jejich kvalita se měří na sportovních závodech.
Nebe nad Dolním Benešovem křižují stovky holubů
Každý holub má na nožce kroužek s údaji, podle kterých holubáři celého světa přečtou, komu a kam patří. Když letí na výlet, anténa u místa, z něhož vylétá, zaregistruje čip. Holubář má krabičku, na jejímž displeji se objeví údaj, kdy holub vyletěl i kdy přiletěl. Na podobném principu fungují i závody.
Řidič posbírá holuby například chovatelů z Opavska, odveze je do Belgie na smluvené místo. Na ně dorazí nezávislý startér. Na povel se z boxů jednotlivých aut na místě vysunou nahoru dvířka a během dvaceti vteřin se dostanou do oblak dva tisíce, při velkých závodech třeba i třicet tisíc holubů najednou.
Na různých místech Evropy pak holubáři zasedají u svých holubníků a čekají. Jejich krabičky pak zaznamenají čipy holubů, kteří se vrátili domů. Všechny údaje se poté předají člověku, který má v holubářském světě titul výpočtář, a ten z něj sestavuje tabulky úspěšnosti jednotlivých holubů.
Při velkých závodech, jako je třeba ten v Jižní Africe, se holubi několik měsíců předem přivážejí na dané místo, aby si zvykli na cizí prostředí. Před závodem všechny odvezou jinam, jejich úkolem je vrátit se co nejrychleji do stejného holubníku.
O holubech
|
