Večer si na sebe vezme drahý oblek, naleští boty a usedne do lóže na Letné, odkud bude sledovat první dějství boje o milionářskou Ligu mistrů. Věřte, že to pro něj bude opojný pocit.
Ještě před rokem a půl totiž George „Gigi“ Becali, prezident fotbalové Steauy Bukurešť, sedával úplně jinde – v cele v rumunské věznici Poarta Alba. Až tam ho dostala zběsilá touha po bohatství a moci. Za machinace s pozemky v devadesátých letech, kterými připravil stát o osmnáct milionů korun, si odkroutil dva roky.
Když se před ním brány věznice konečně otevřely, ujišťoval: „Jsem jiný člověk, opravdu. Úplně jsem se změnil, už mě zajímá jen Bůh.“
K tomu, aby se odřízl od minulosti, měl pádný důvod. Nebo spíš – mnoho pádných důvodů. Často dělal a říkal šílené věci, které pohoršovaly a urážely, ale také z něj udělaly jednu z největších rumunských celebrit a snadné sousto pro média.
Na veřejnosti běžně mluvil sprostě, nadával novinářům a vlastně komukoli, kdo šel proti němu. Reportérovi, který se ho snažil usvědčit z majetkových podvodů, vyhrožoval zastřelením. Jiného, který si z něj dělal legraci v satirické televizní show, polil vodou a plival na něj. Při hádce s šéfem rumunského fotbalového svazu dokonce došlo na pěsti.
Když se nechtěl do rvačky pustit sám, býval zvyklý povolat na pomoc několik svých bodyguardů. Ti na Becaliho příkaz klidně násilím odtáhli z mixzóny novinářku, která mu pokládala nepříjemné dotazy.
Když před sedmi lety dopadl partičku, o které se domníval, že mu ukradla jeho oblíbený mercedes, nechal její členy zavřít do kufru auta a pak na ně mířil nabitou zbraní. Podezření se nepotvrdilo a Becali na pár dní skončil ve vazbě.
Mnohokrát už čelil obvinění z rasismu a homofobie. Na týmové oslavě se třeba pustil do diskžokeje, který hrál písně od skupiny Queen: nelíbilo se mu, že její frontman Freddie Mercury se otevřeně hlásil k homosexualitě. „Proč tady v Rumunsku máme tolik gayů? Klidně dám pět milionů dolarů za referendum, abychom se jich zbavili,“ vypálil jednou.
Když vstoupil do politiky a ohlásil kandidaturu na prezidenta, šokoval ještě víc: „Vytvořím pro gaye a lesby samostatné čtvrti, aby tam zůstali a nechali nás na pokoji.“
Několikrát zdůraznil, že ve Steaue by žádného homosexuála nestrpěl, brání se i angažování černošských hráčů. Příchod Francouze Florenta Sinamy– Pongolleho před pěti lety stopl právě proto, že byl „sice křesťan, ale příliš tmavý“.
Náboženství hraje v Becaliho životě důležitou roli, tvrdí, že je ortodoxním křesťanem. Dokonce mu doma na zdi visí kopie slavného Da Vinciho obrazu Poslední večeře, na kterém je sám znázorněn jako Ježíš a hráči Steauy spolu s trenérem představují dvanáct apoštolů.
Pokud jej víra k něčemu vede, pak rozhodně ne ke střídmosti nebo skromnosti. Rád se obléká okázale a zřejmě mu dělá problém setkávat se s lidmi, kteří v porovnání s ním za oblečení tolik neutrácejí.
„Jeho boty stojí 200 eur, moje 4000. Jak bych s ním mohl sedět u jednoho stolu?“ tázal se před setkáním s Hennie Henrichsem, prezidentem Ajaxu Amsterdam. Dokonce si ze stejného důvodu dovolil rýpnout i do Romana Abramoviče, bohatého majitele Chelsea. „Jen ať si se mnou porovná oblečení. Uvidíme, kdo z nás má dražší oblek,“ chvástal se.
Steaue se pod Becaliho vládou daří střídavě. Slavila tituly, postup do semifinále poháru UEFA i do skupiny Ligy mistrů, ale zažila i horší časy. Kvůli sporu s ministerstvem obrany musela změnit logo a jednu dobu dokonce nesměla používat ani název klubu. V minulé sezoně skončila druhá, pět bodů za mistrovskou Astrou Giurgiu.
Kolem Becaliho po návratu z vězení trochu ubylo kontroverzí, ale prořízlou pusu má dál. „Děkuji Bohu, že nám nalosovali Spartu,“ neschovával se za diplomatická vyjádření poté, co se dozvěděl jméno soupeře. „Můžeme ji vyřadit. A do dvou let chci porazit i Real nebo Barcelonu.“
Vydrží mu nadšení i po úterním večeru?
