Ze zápasu uteklo jen něco málo přes čtvrt hodiny, když přišel moment, který zmrazil portugalské fanoušky. Ronaldo pravačkou kontroloval míč, Payet k němu přiběhl a svým pravým kolenem trefil do stejného místa na levé noze portugalského kapitána.
Tomu se tvář zkřivila bolestí, padl k zemi a chytl se oběma rukama za koleno. Hned bylo znát, že situace je vážná.
Rozhodčí tvrdý zákrok nijak nepotrestal, nechal pokračovat ve hře. Ronaldo se snažil bolestivé zranění rozběhat, ale jen pokulhával a z jeho pohybu bylo vidět, že je něco špatně.
Po chvíli se posadil na trávník, do očí mu vytryskly slzy. Možná plakal bolestí, možná spíš vztekem - tušil, že finále asi nedohraje. Na tvář mu navíc sedla otravná můra, kterých nad hřištěm poletovaly stovky...
Sice ještě po dlouhém ošetření vběhl zpátky na hřiště s ovázaným kolenem, ale nemohl se pořádně rozběhnout.
V pětadvacáté minutě se posadil na trávník podruhé. Držel se za obličej, znovu mu tekly po tvářích slzy. Sundal kapitánskou pásku, podal ji spoluhráči Nanimu a pak opouštěl hřiště tak, jak si to určitě nepřál - na oranžových nosítkách, s hlavou v dlaních.
Finále pro jednu z největších hvězd turnaje končilo smutně a bolestně. Spoluhráči museli zbytek zápasu zvládnout bez něj - a povedlo se! V prodloužení se krásně z dálky trefil náhradník Éder a Ronaldo plakal znovu, jenže štěstím.
Předtím prožíval nervy na lavičce. Nebo spíš před ní - pořád postával vedle trenéra Santose, chvílemi se zdálo, jako by tým koučoval spíš on. Na spoluhráče křičel, gestikuloval, bylo znát, jak chce aspoň něčím přispět.
Nakonec se tedy po dvanácti letech zlata přece jen dočkal. Když zvedal nad hlavu pohár, měl ve tváři výraz nekonečného štěstí. Vypadal jako kluk, kterému se splnil dávný sen.
