S tím, že se zdrží na rozkopané plzeňské dálnici, člověk tak trochu počítá. Zato víc než hodinové čekání na místě v koloně před německým Mannheimem dělá v plánech trhlinu. A když se uzavírky, objížďky a zdánlivě nekončící šňůry aut začnou opakovat i na dalších místech, šance, že stihneme akreditaci vyzvednout do požadovaných šesti hodin se rychle snižuje.
Francouzské dálnice jsou naštěstí skoro prázdné, takže cesta do Paříže od německých hranic už hezky odsýpá. V půl šesté jsme zhruba pět kilometrů od stadionu Saint-Denis. „Paráda, stíháme to,“ pochvalujeme si s kolegou vidoereportérem. Zakřikli jsme to.
Totálně zacpaný městský okruh Boulevard périphérique, kterým nás ke stadionu vede navigace, nás z ničeho nic zamkne v pasti. Tak malý kousek od cíle! Minuty rychle ubíhají, auta se sunou snad po centimetrech. A i když už jsme těsně pod stadionem, cesta k parkovišti je ještě dlouhá. Krizová situace si žádá krizové řešení.
„Necháme to tu na blikačky?“ ptám se kolegy. „Jo,“ odsouhlasí rychle můj plán. Mačkám tlačítko s vykřičníkem a řadím se ke kraji, hned za několik autobusů, které zapeklitou situaci vyřešily stejně.
Parkovat s blikačkami na rušné pařížské tříproudé silnici? To si asi trochu říká o pokutu. Ale nedá se nic dělat, rychle vybíháme z auta po schodech ke stadionu. Je za dvě minuty šest a během těch sto dvaceti vteřin potřebujeme najít akreditační centrum. Naštěstí je blízko - jen pár desítek metrů v jedné z budov vedle stadionu.
Uf, ještě je otevřeno. Postojíme si pár minut ve frontě a akreditace je přece jen naše. Následná cesta do Tours se sice kvůli mnoha uzavírkám na dálnici a následným objížďkám natáhne ještě na pět hodin, ale úkol dne se podařilo splnit. Mise Euro začíná.
