Na listopad 2014 teď Ranieri jistě nemyslí. Třeba už ho úplně vytlačil z hlavy, stejně jako celé nepovedené řecké angažmá. Vedení svazu ho odvolalo po pouhých čtyřech zápasech: kromě Faerských ostrovů padl jeho tým i se Severním Irskem a Rumunskem, bod bral jen za remízu s Finy.
„Zničující výsledek. Beru plnou odpovědnost za tu nejnešťastnější volbu trenéra. V jejím důsledku máme teď v očích fanoušků strašlivý obraz,“ nemazal se tehdy s Ranierim svazový šéf Giorgos Sarris.
A tak se vlastně ani nelze divit, že Gary Lineker, bývalý skvělý střelec Leicesteru i anglické reprezentace, v létě po Ranieriho jmenování napsal na Twitter trochu zděšenou otázku: „Claudio Ranieri? Opravdu?“ Dokonce se později se vsadil, že když podceňovaný kouč dotáhne podceňovaný tým k titulu, bude moderovat pořád Match of the Day jen ve slipech.
Teď už může začít vybírat vhodnou barvu - Ranieri dokázal nemožné.
Ale jak se vůbec loni v létě, kdy se zdálo, že jako trenér už je téměř na odpis, do Leicesteru dostal? Zrovna si užíval prázdniny doma v Itálii, když mu zavibroval telefon a na displeji uviděl jméno svého agenta Steva Kutnera. O sekundu později už slyšel: „Nechtěl bys znovu trénovat v Anglii? Leicester?“
Předtím se musel Kutner hodně snažit, aby vedení klubu přesvědčil, že Ranieri je ten pravý. V Leicesteru o tom - asi i kvůli zpackanému angažmá v Řecku - zdaleka nebyli všichni přesvědčení. Věděli, že trénoval velké kluby: Juventus, Inter Milán, AS Řím, Chelsea, Valencii, Atlético Madrid... Ale také zaráželo, že ani na takových adresách nikdy neslavil mistrovský titul.
Až po delším vyjednávání svolilo vedení k tomu, aby italský sympaťák dorazil aspoň na informativní pohovor. A během něj se začalo rodit něco velkého. Ranieri se svým typickým zaujetím gestikuloval, vysvětloval a přesvědčoval o své vizi, což na šéfy klubu udělalo dojem. Nakonec se rozhodli: on je ten pravý!
Claudio Ranieriprofil trenéra Liecesteru
|
Ranieri si ale potřeboval získat ještě hráče. A to nebylo snadné - kabina skvěle vycházela s bývalým trenérem Nigelem Pearsonem.
Ten často vybouchl, křičel, nadával, ale vždycky za svým týmem stál. Navíc měl plusové body i u fanoušků, vždyť v minulém ročníku Leicester dotáhl k záchraně, která vypadala jako sci-fi.
Čtyřiašedesátiletý mazák ale dobře věděl, co dělat. Začal tím, že hráčům v kabině pouštěl hity rockové skupiny Kasabian, která také vznikla v Leicesteru. Před srpnovým zápasem se Sunderlandem duněly stadionem tóny známé písně „Fire“ - a tým po pětadvaceti minutách vedl 3:0.
„Ta kapela je fantastická. Když hráči vybíhají na hřiště a slyší Fire, uvědomí si, že fanoušci chtějí, aby se z nich stali válečníci,“ říkal po utkání s lišáckým úsměvem. I touhle drobnou poznámkou získal sympatie kabiny i fanoušků a podobných příkladů by se našlo víc.
Když Leicester proti Crystal Palace poprvé v sezoně udržel nulu, vzal hráče do pizzerie, kde si sami vyzkoušeli výrobu tradiční italské pochoutky.
A Ranieri kulinářský postup hned přirovnával k fotbalu: „Do těsta musíte dát špetku soli, stejně jako při zápase potřebujete trochu štěstí. A bez rajčat neuděláte dobrou pizzu, stejně jako fotbal na téhle úrovni nejde hrát bez fanoušků.“
I když k hráčům neměl věkově blízko, naladili se na stejnou vlnu. Dokázal vycítit, kdy přitvrdit, kdy naopak odlehčit atmosféru nebo úplně povolit. V únoru slíbil, že pokud tým vyhraje tři těžké zápasy po sobě, dostane týden volna. Zvítězil jen dvakrát, přesto řekl: „Volno platí, uvidíme se příští pondělí.“
Skoro se zdálo, jako by boj o titul v Premier League chvílemi bral až jako druhotnou věc - hlavní přece je si užívat života. Proto v den zápasu Tottenhamu s Chelsea, který mohl přihrát - a nakonec také přihrál - Leicesteru mistrovskou radost, cestoval za maminkou Renatou do Itálie, aby s ní poobědval a oslavil její šestadevadesáté narozeniny.
„Ale není pravda, že jsem se nedíval. Byl jsem v sedm zpátky a v osm už jsem seděl u televize,“ usmíval se druhý den. „A teď jsem moc hrdý. Na hráče, na lidi z realizačního týmu, na vedení, na fanoušky. Skvělý pocit!“
Když se všechny zábavné střípky poskládaly a spojily dohromady s taktikou bleskových protiútoků, kterou Ranieri týmu vymyslel přímo na míru, vytvořily fotbalovou dokonalost na anglický způsob. Leicester vyhrál ligu nečekaně, senzačně, ale zcela zaslouženě.
A Ranieri, který se konečně dočkal prvního titulu v kariéře, na tom má obří zásluhu.
Podívejte se, jak slavili hráči Leicesteru, když jim Chelsea pomohla remízou 2:2 s Tottenhamem k titulu:
