V létě převzal tápající Slovan a málem ho přes Marseille dovedl až do jarní části Evropské ligy. Zaujal nejen tím, jak rozklížený tým nakopl, ale také bílou kšiltovkou nebo originálními hláškami.
Třeba před Marseille jste říkal, že máte luky a šípy, zatímco oni atomové zbraně. Připravujete si podobné výroky dopředu?
Spousta věcí mě napadne v tu chvíli, ale zrovna tuhle už jsem jednou použil, když jsme na Žižkově hráli pohár se Slavií. Na tiskovce mi to hned znovu naskočilo, když jsem dostal dotaz na sílu Marseille.
Někteří trenéři si třeba vypisují citáty slavných nebo motivační výroky a pak je vylepují hráčům v kabině. Na to vy nejste?
Jsem hodně emoční člověk, na tom si zakládám, protože emoce ke sportu patří. Mám výhodu, že mě vždycky něco napadne, i když je to občas i pěkná blbost a lidi mi to vyčítají. (úsměv) Spoustu motivačních věcí používám, ale skoro nikdy to není připravené.
Ty atomové zbraně mi přišly skoro až „kloppovské“, nepletu se? Jürgen Klopp, trenér Liverpoolu, je přece váš velký vzor.
Co jsem měl možnost o něm číst, asi jsme si i v tomhle hodně podobní. Občas nás k sobě přirovnávají, což mi lichotí. Doufám, že to není jen kvůli kšiltovce, ale právě i kvůli způsobu práce, vyjadřování, přístupu k médiím nebo hráčům. Fotbal je show, je potřeba lidi pobavit.
To je vaše krédo?
Když mi byl šestnáct sedmnáct, fotbal jsem hrál, ale zároveň jsem byl velký fanda. A nejvíc mě mrzelo, když jsem slyšel mluvit hráče nebo trenéry a nic jsem se od nich nedozvěděl. Všichni byli frázovití, to mi strašně vadilo. Já chci vždycky lidem něco nabídnout, i když se to někdy otočí proti mně. Tak jako třeba ten výrok s atomovými zbraněmi. Spousta lidí mi pak říkala, že jsem pos.... už před zápasem. Ale tak to vůbec nebylo myšlené: spíš tak, že máme zbraní míň a o to lépe s nimi musíme zacházet.
DAŘILO SE. Na podzim Jindřich Trpišovský své hráče po vyhraných utkáních objímal často.
Mluvil jste o kšiltovce, i jinak většinou volíte ležérní oblečení. Zvládl byste trénovat v obleku?
To by asi bylo těžké. Jsem rád přirozený. Když je zápas v televizi, beru si džíny a košili, ale nejlíp se cítím v kšiltovce a teplákách. Někomu to vadí, ale už jsem takový. Oblek by ještě šel, ale že by na mě někdo navlékl kravatu? To bych se asi uškrtil. To si vážně představit nedovedu.
Do ligy jste se jako trenér dostal v devětatřiceti. Měl jste do té doby někdy krizové období, kdy jste si říkal, že se to nepovede?
Pochyboval jsem celou dobu, protože jsem nikdy nebyl špičkový hráč. Musel jsem se prokousávat od přípravek, žáků, dorostu, trvalo to osmnáct let. Jsem vděčný Liberci za šanci, protože před pěti lety jsem ještě trénoval dorost, před třemi jsem byl v Měcholupech a jezdili jsme na divizi třeba do Kolovče. První liga, to byl jen sen. Naposledy jsem pochyboval na Žižkově. Byl jsem psychicky tak vyčerpaný z toho, co se dělo, že jsem poprvé v životě přestal mít chuť do fotbalu.
Vážně? Bylo to tak zlé, že jste chtěl skončit s trénováním?
Uvažoval jsem, že si dám pauzu. Nechtěl jsem opustit hráče, ale bylo to náročné. Pořád jsem musel řešit věci okolo, až pak trénování. Dohodli jsme se, že sezonu dokončíme, ale někdy jsem toho litoval. Další rok už bych nezvládl, přemýšlel jsem o tom, že zase půjdu trénovat dorost a dělat fotbal normálně.
Zažil jste něco podobně náročného jako na Žižkově už předtím?
Někdy to bylo časově i pracovně složité, ale všechny problémy mě spíš posílily. Mnohem víc si uvědomuju, jak je krásné živit se tím, co vás baví, a mít na to čas. Deset let jsem totiž vedle trénování chodil do práce, fotbalem bych se neuživil. Zpětně děkuju těm, kteří mi tehdy dali práci a zároveň umožnili trénovat.
Čím jste se kromě fotbalu živil?
Jednu dobu jsem dělal provozního u známého v restauraci. V té době jsem trénoval dorost Xaverova a zároveň byl jako asistent u áčka ve druhé lize. V osm ráno jsem otevřel provozovnu, v deset jsem běžel na trénink áčka, pak zpátky do práce, v pět trénink s dorostem, potom znovu do práce. Večer domů a ve čtyři ráno budíček – jel jsem zamykat hernu, protože jsem byl jediný, kdo měl klíče. Bylo mi čtyřiadvacet, neměl jsem závazky. Dneska mám dítě, už by to nešlo.
Co obnášela práce provozního?
Byla to v uvozovkách manažerská činnost. Přebíral jsem tržby, kontroloval, aby byly doplněné zásoby. Ručil jsem majiteli za to, že provozovna bude fungovat. Ale prošel jsem víc profesí, dělal jsem barmana nebo číšníka na snídaních v různých hotelech. Vstával jsem před čtvrtou, dvanáct hodin jsem byl na nohou, obsluhoval lidi. Hodně mi to dalo. Vím, jak těžko se vydělávají peníze, co je to za dřinu. Prošel jsem si pracovním procesem, což se nestane každému sportovci.
Je větší stres pracovat jako provozní, nebo trenér?
Stoprocentně trenéřina. Jako provozní máte daná čísla, která musí sedět. Když umíte počítat, vždycky si to zkontrolujete. Zato fotbal? Tam jste vždycky závislý na hráčích, na terénu a plno dalších věcech. I když přípravě podřídíte všechno, nemáte záruku, že to přinese efekt.
Máte za sebou první půlrok v lize. Změnil vás jako člověka?
Doufám, že ne. Snažím se zůstat stejný. Asi mi to dodalo sebevědomí, zvlášť když jsem nikdy v lize nebyl jako hráč. Jsem najednou v jiném světě, baví se se mnou lidi na ulici, ale snad se neměním. Pomáhá mi přítelkyně, ta mě vždycky ve správný moment umí vrátit na zem. Jí, rodičům a kamarádům teď snad splácím důvěru za to, že mi pomáhali se dostat až sem.
Pár úspěchů už jste na podzim zažil. O čem ve fotbale sníte do budoucna?
Chtěl bych zažít týmový úspěch. To může být titul, ale třeba taky český pohár. Vzhledem k tomu, že jsem v klubu, který třikrát titul získal, věřím, že by se to mohlo povést. Samozřejmě jsem realista. Vím, že jsme na začátku cesty a proti nám stojí tři čtyři špičkové kluby. Nechci proto říkat časový horizont, ale věřím, že se toho v Liberci můžeme dožít. A děláme pro to všichni maximum.
