„Tohle jsou moje náhradní brýle, jsou od Josefa Masopusta, ty si opatruju,“ líčila a vzpomněla na setkání v Paláci kultury, kde stříbrní fotbalisté z mistrovství světa v Chile 1962 v čele s Josefem Masopustem, českým Fotbalistou století, dostávali vyznamenání.
Čáslavská, která se před lety stala druhou českou Olympioničkou dvacátého století po Emilu Zátopkovi, měla při onom setkání na paměti slova filmové dokumentaristky Olgy Sommerové, že před kameru nikdy nemá chodit v brýlích. Měla je tedy v ruce, kromě toho třímala květiny, a také se musela zdravit s přítomnými.
„Na dvě ruce toho bylo mnoho a jak mě to ještě hrozně dojalo, tolik krásných mužských a ta slavnostní atmosféra, tak jsem ty brýle sevřela, ony zaskřípaly a zlomily se. A potom, když jsem poslední květiny předala Masopustovi a on mě doprovodil sednout, dala jsem si ty brýle na židli a on si na ně vší parou sedl.“
Následující děj jen dokumentuje mnohokrát vzpomínanou skutečnost, totiž že Josef Masopust byl také velkým gentlemanem.
„On to bral za svou vinu, i když jsem mu říkala, že už byly načaté. Říkal: Věro, já dělám zázraky. Utíkal, zmizel, já nic neviděla, všechno jen matně, a pak vidím - Pepa donesl brýle, tyhlety, a já je nosím dodnes. Nesmím s nimi sice před kameru, ale nemusím dodržovat všechna pravidla,“ pronesla Věra Čáslavská před kamerou iDNES.cz.
