Je sluníčkově rozzářený jako zpěvák Dan Nekonečný; až zdravě nakažlivě! Slovenský fotbalový cestovatel a bývalý reprezentant Maroš Klimpl se dřív kabonil, teď je ovšem samý úsměv.
„Když jsem pochopil život, pochopil jsem i fotbal. Proč se stresovat,“ vyprávěl dnes 35letý obránce, když s Brozany slavil postup do třetí nejvyšší soutěže.
Během kariéry vystřídal Slovensko, Česko, Dánsko, Skotsko, Srbsko a Kypr, v roce 2014 zase čtyři české soutěže - v Teplicích kopal 1. ligu, v Kolíně 2. ligu, v Chomutově 3. ligu a v Brozanech divizi.
Fotbalisté Brozan slaví postup do ČFL.
Kam řadíte letošní postup s téměř vesnickým klubem?
Nevím, ale každopádně je to něco skvělého. Pro klub, pro kluky, pro mě taky. Pracovalo se na tom rok, bojovali jsme až do posledního kola a zvládli jsme to. Jsem ohromně vděčný, že jsem tady mohl být.
Co vás postrčilo k postupu?
Ze své kariéry vím, že vůbec nejdůležitější je kabina. Mít zdravé jádro. A to tady bylo úžasné, nikdo si na nic nehrál. Makalo se, i když jsme měli velké problémy, že nás trénovalo málo, deset jedenáct lidí. Co jsme dokázali, je velká věc. Chci poděkovat všem. Od majitele klubu po hospodáře, který se staral o trávník. Všechno zapadlo do mozaiky.
Maroš KlimplSlovenský fotbalový obránce, který dnes slaví 35. narozeniny. V sedmi letech začínal v Dolným Kubíně, v sedmnácti odešel do Ružomberoku, odkud si odskočil do Bánské Bystrice. V létě 2002 přestoupil na Žižkov, s nímž sestoupil do 2. ligy. Pak zamířil do Ostravy. Odtud začalo jeho putování po Evropě: dánský Midtjylland, skotské Motherwell a Dundee FC, návrat na Žižkov, potom srbská Užice, kyperský Aris Limassol. Přes Blšany, kde byl v sezoně 2012/13, se dostal do Chomutova a v březnu 2014 si ho do 1. ligy půjčily Teplice. Loni v létě strávil měsíc v Kolíně, pak šel do Brozan. Ve slovenské reprezentaci má 19 startů a jeden gól. S rodinou žije v Praze. |
Jste zvyklý spíš na větší scénu, jak vás to v „maloklubu“ bavilo?
Ohromně! Vím, že vždycky je to o pocitech. Někdy jsou ve velkém klubu vztahy pokřivené, zato v Brozanech jsem se cítil jako doma. Byli jsme všichni jak bráchové. Když mi majitel dával nabídku a říkal, že chce postoupit, zalíbilo se mi to.
Ale na podzim jste spíš leštil lavičku. Jak jste to snášel?
Já úplně v pohodě. Vím, že to někteří těžko zvládnou, ale já to polknul úplně skvěle. Už nemám co dokazovat sobě ani trenérovi. Respektuji rozhodnutí, jaká jsou. Byl jsem součást, pořád jsem rozdával radost. Jestli jsem byl na hřišti nebo mimo, to neřeším. Hlavně když jsem do týmu přišel, všechno skvěle šlapalo a nebyl důvod měnit sestavu.
Šlo o vaši divizní premiéru?
Už jsem hrál i níž, v Blšanech krajský přebor, ale divizi poprvé. I v Blšanech to bylo skvělé, všechno jsme vyhrávali, akorát pak klub přestal dobře fungovat. Ale poslední roky mám docela úžasné. V Chomutově to bylo naprosto fantastické, v Brozanech výtečné! Skvělé!
V čem vás to nadchlo?
Kluci chodí do práce, a když pak vidíte to zapálení, je to paráda. Dělají do čtyř, v pět jsou na tréninku a ta příprava je úžasná, i když je nás jen sedm osm. Je cítit láska k fotbalu. To se nedá srovnat s profíky, kteří se nevěnují ničemu jinému. Ale jinak jde o stejnou věc. Všichni máme rádi tuhle hru. A je jedno, jestli dostanete milion korun nebo nic.
Přemysl Bičovský je postupový trenér. V čem Brozany zvedl?
On je skvělý. Stará garda. Disciplinovaný trenér. Má dobré tréninky, umí z nás dostat to nejlepší. I když si někdy řeknete, že kluci dřou v práci a je potřeba zvolnit, on byl dál tvrdej. A díky tomu, že jsme byli dobře natrénovaní, jsme hodně zápasů vyhrávali. Od 70. minuty jsme měli víc sil než soupeř.
Neměl jste rok 2014 trochu bláznivý? Skok sem, skok tam...
Za jeden rok jsem vystřídal čtyři kluby. Začal jsem ho v Chomutově, pak si mě vytáhly Teplice, měsíc v Kolíně a nakonec Brozany. Ale on fakt není rozdíl, kde kopete. Absolutně ne. Kdyby tihle brozanští kluci hráli s lepšími a ti nás trochu podcenili, tak vyhrajeme. Rozdíl je jen v tom, kdo kolik bere peněz.
Nemrzí vás, že jste v ligových Teplicích nezůstal? Loni na jaře jste za ně naskočil do devíti zápasů.
Byl jsem se Šťágrou (trenérem Ščasným) dohodnutý na krátké výpomoci na dva zápasy, ale já vydržel až do konce ročníku. Šel jsem na Stínadla z chomutovské farmy. Šťágrovi jsem vděčný, ještě jsem mu extra děkoval. Ve čtyřiatřiceti jsem naskočil po sedmi osmi letech do 1. ligy a úplně v klidu. Já jsem věděl, o co jde, že se mladí kluci uzdraví. Je přece nesmysl mě tam nechávat, když byl v obraně starý ještě Matula. Já byl s tímhle naprosto srovnaný. Zrovna tehdy jsem měl blbé období, kdy mi umřel tatínek. Neřešil jsem, jestli Teplice jo nebo ne.
VYSMÁTÝ. Maroš Klimpl, fotbalista Brozan
Navzdory potížím jste i tam působil nesmírně pozitivně.
Takhle by to mělo být. Jen pozitivita vás posouvá. Ale míval jsem jiné etapy v životě. Býval jsem naopak zamračený, bejček, zarputilý kluk, bojovník. Ale teď už vím, že ono je to trochu o něčem jiném. Když vidíte život z jiné stránky a pochopíte ho, pochopíte i fotbal. Dobře, honíme se za něčím, každý chce vyhrát. Ale proč se kvůli tomu stresovat? Vždyť vím, že jsou jen tři možnosti: výhra, prohra, remíza. Hlavní je do toho dát všechno. V cizině je mentální vidění zápasu jinde. Trenéři z toho nedělají vědu. Říkají: Ano, můžeme prohrát, ale když makáme, nic se neděje. V Čechách i na Slovensku to bylo jiné. Já v zahraničí nasál to pozitivno a chci ho přinést sem. Abychom se z fotbalu všichni radovali.
A troufl byste si zase na 1. ligu?
Já bych si troufnul hrát všude. Ale nikam se nehoním. Poslední léta jdu už jen tam, kde mě chtějí. Nemám žádného manažera. Čekám, jestli mi někdo zavolá. A když ne, ježišmarja, o co jde?
Jak dlouho vás fotbal ještě uživí?
I když nebudu za fotbal dostávat peníze, bude pořád největší potravinou pro můj život. Trénování, zápasy, parta, to je k nezaplacení. Jsem pořád plný dojmů. Jasně, papírky potřebuju, ale když nebudou, budu holt muset vymyslet jinou cestu mimo fotbal. Zatím nepanikařím.
