Tenkrát dvě stě tisíc fanoušků na stadionu Maracaná v Riu de Janeiru očekávalo, že si domácí Brazilci v závěrečném zápase finálové skupiny proti Uruguayi s přehledem zajistí zlato. Stačila remíza, přišla porážka 1:2. Byla to národní tragédie...
Tehdejší brazilský brankář Moacir Barbosa krátce před svou smrtí v roce 2000 pronesl, že následky porážky si nesl celý život, že si to nikdy neodpustil. "Podle brazilského práva můžete ve vězení strávit maximálně třicet let, ale já v něm jsem už padesát let."
Musel snášet trpké okamžiky. Třeba v obchodě se u něj zastavila žena a svému synovi povídá: "Podívej se na toho pána. To je ten, který v roce 1950 rozplakal celou Brazílii."
Barbosův spoluhráč Zizinho, který byl později vyhlášen nejlepším hráčem turnaje, ve své autobiografii napsal: "Hrál jsem fotbal devatenáct let, získal spoustu trofejí, ale všichni si mě a spoluhráče budou pamatovat jako ty největší ´losery´."
O čtyřiašedesát let později sice Brazilci domácím šampionátem procházeli spíš kulhavým než jistým krokem, ale konec v semifinále se nečekal. A už vůbec ne tragický výsledek 1:7.
"Je to ponížení," řekl reportérovi agentury Reuters osmaosmdesátiletý důchodce Lourdes Moura. Tenkrát v roce 1950 byl studentem lékařské fakulty. "Tehdy jsem plakal, opravdu plakal. Dnes jsem vzteky bez sebe."
Ano, pro mnoho Brazilců je semifinálový debakl horší než tehdejší nešťastná porážka, která tým připravila o zlato.
Přitom před dvěma lety brazilský ministr sportu Aldo Rebelo v plamenném projevu k nadcházejícímu šampionátu říkal: "Nemůžeme opakovat národní tragédii z roku 1950. Nemělo to vliv jen na brazilský fotbal, ale také dopad na sebevědomí celé země. I proto je triumf z domácího mistrovství velmi důležitý."
A dnešní reakce?
"Je to horší než v roce 1950. Jedna věc je prohrát po boji, druhá je prohrát jako dnes teď. Je to ostuda," řekl osmadvacetiletý fanoušek Fernando Hazzan ze Sao Paula. "Tenhle zápas se rovněž zapíše do historie. Bohužel tak, jak si nikdo nepřál."
"Jsem velmi, velmi, velmi smutná stejně jako všichni Brazilci. Je mi to nesmírně líto, mrzí mě to kvůli fanouškům i hráčům. Ale nevzdávejme se," vzkázala prezidentka země Dilma Rousseffová.
Možná ji čekají těžké chvíle. Obyčejní obyvatelé nezapomněli, že na pořádání šampionátu země vydala miliardy, které podle nich mohly být investovány do zdravotnictví, školství či infrastruktury.
Ale pro turnaj se nadchli tak, že ho nenarušily demonstrace a stávky jako loni Konfederační pohár - během tradiční generálky na mistrovství světa vyšlo do ulic na milion nespokojených lidí.
Po semifinálovém utrpení s Německem vážně hrozí, že se nepokoje mohou opakovat.
Radost a smutek. Fandové v Berlíně a v Riu:
