"Ještě nedávno jsem za Lyon hrál na PlayStationu, a teď jsem proti němu stál na trávníku. Krásný zážitek, jako sen. Vůbec jsem v zimě nepočítal, že by se mě takový zápas týkal," přiznává. "Ale trenér říká, že nám věří a že věří i mně."
Zatímco u iniciál jmen či data narození si náhoda vyhrála, výčet podobností tím končí. A tak zatímco Horváth má magickou levačku, Hrošovský kope pravou. Zkušenosti ani hbitější pohyb nenahradí, není divu, že se zprvu trochu schovával. Ale pak byl vidět, přihrál na vyrovnávací gól.
Oba hráče dělí téměř generace. Horváth se narodil v polovině sedmdesátých let, kdy se ve školách měnily na zdi obrazy Ludvíka Svobody za Gustáva Husáka, to Hrošovský až po revoluci v posledním roce společného federálního státu.
Mladý slovenský reprezentant začínal s fotbalem v Prievidzi, v patnácti letech zamířil do akademie v Trenčíně. Už o dva roky později přestoupil do Plzně. Postupně hostoval v druholigovém Sokolově a v Ústí, první ligové starty sbíral až na podzim u nováčka ze Znojma. "Čekal jsem, že tam zůstanu i pro jaro," říká.
Jenže potom se Plzni vážně zranil Marek Hanousek, další varianta do středu zálohy. A jedenadvacetiletý Hrošovský cestoval do Doněcku, do Lyonu.
"Tyhle zápasy jsou super, jsou o třídu výš než u nás v lize. Pro mě je to skvělá zkušenost, sleduju hráče, co hráči dělají, abych něco odkoukal," líčí Hrošovský.
Předtím se díval jen z lavičky, teď hodně zblízka. Trenér Dušan Uhrin v úmorném tempu zápasů dopřál kapitánovi oddech a vytasil mladou naději. "Hrál dobře, je to talentovaný hráč," pochválil ho .
Plných devadesát minut, přihrávka na gól, vítězství nad slavným soupeřem. To je solidní premiéra v evropských pohárech.
