Zde je krátká ukázka z doby, kdy se Horváth na sezonu připravoval...
Celý červen jsem šlapal jen na kole, jezdil na kolečkových bruslích a občas skočil do bazénu. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu ještě jednou poslouchat chorál Ligy mistrů. Se zlomeným palcem mi bylo ouvej a ztrácel jsem optimismus. Teď můžu říct jediné: "Zaplať pánbůh, že jsem si od běhání odpočinul."
Ušetřil jsem kolena, klouby, nervy a tělo dostal hluboko pod devadesát kilo. "Ty asi budeš lítat, co?" napsali mi kamarádi, když mě viděli na fotce před úvodním předkolem Ligy mistrů.
Kdybych v létě trénoval stejné objemy jako ostatní, narostla by mi svalová hmota a zůstanu otesánkem, protože bych musel neustále dodávat energii. Jenže já běhat nemohl, palec bolel a tělo nemělo takový výdej.
Nejsem hlupák, abych si nevšiml, že mi nadváha během jara překážela. Nedostával jsem se tolik do hry, oběhal menší prostor, mnohem míň jsem střílel. Zato po letní přípravě jsem se cítil fantasticky.
Ale byl to krutý boj. Večer jsem skoro nejedl, a pokud ano, tak jen střídmě nebo saláty. Kručení v břiše jsem zaháněl vodou.
Když jsme postoupili přes Sarajevo do třetího předkola Ligy mistrů, vzpomněl jsem si, jak mi jednou Petr Jiráček povídal: "Horvi, ty budeš první stokilový pořízek, který dá v lize gól."
Při mé chuti k jídlu to hrozilo, ale teď mám pro Jirase vzkaz: "Péťo, jsem rád, že k takovému trapasu nikdy nedojde!"
