Od kouče jedenadvacítky Jakuba Dovalila, který zároveň u reprezentačního áčka asistuje trenérovi Michalu Bílkovi, se Darida dozvěděl, že Rosický má svalové problémy, že se neví, jak to s ním vlastně bude. A tak prý Bílek ukázal na něj.
Jak to změnilo vaše plány?
Chystal jsem se s přítelkyní Bětkou za sestrou do Londýna, takže jsem tu cestu musel zrušit. Ale pochopitelně jsem to zrušil rád. Dostat se do nároďáku, to je přeci snem každého kluka, který kdy kopnul do míče.
A jak tu zprávu vzala přítelkyně Alžběta?
Ona mi to přeje, ale na druhou stranu ji mrzí, že ji osobně nepodpořím v úterý, kdy maturuje. Ale co se dá dělat, budu na ni myslet v Rakousku.
Jak reagovali rodiče?
Ti jsou úplně nadšení. Jenže když jsem to volal tátovi na chalupu, nejdřív mi říkal, abych nekecal. Prostě tomu nemohl uvěřit. Stejně jako v první chvíli já, když se mi ozval trenér Dovalil.
Ozval se vám klubový kouč Vrba?
Jo jo. Blahopřál mi a trochu mi upravil původní individuální plán. Zkrátila se mi dovolená, tak mi odpustil nějaké to běhání, když teď budu trénovat s nároďákem.
Jak berete fakt, že jste v reprezentaci jaksi podmínečně? Když se Rosický uzdraví, můžete letět za sestrou do toho Londýna.
Už tohle je pro mě obrovská pocta. Přijít mezi takové borce, jako jsou například Rosický, Čech, Plašil, Baroš a další, to je pro mě vyznamenání. Přitom právě Rosický byl jedním z mých vzorů.
A váš největší vzor?
Tím největším byl Beckham.
Co vaše první dojmy z reprezentační party?
Říkám si, že jsem rád, že je tady hodně kluků od nás z Plzně. Takže jsem nepřišel úplně do neznáma. A i kdyby to byl jen ten týden, hodně mi ty dny strávené mezi reprezentanty zvednou sebevědomí. Je mi jedenadvacet, tak si říkám, že když mi to dál půjde jako letos na jaře, nějaké ty reprezentační šance ještě přijdou. A i když z áčka zase vypadnu, sestra si bude muset na mou návštěvu stejně počkat, protože to bych se přesunul ke kvalifikačním zápasům do jedenadvacítky.
Jak své setrvání v národním mužstvu vidíte vzhledem k účasti na evropském šampionátu?
Je to tak padesát na padesát. A nejde jen o Rosického, možná bych mohl nahradit i někoho jiného, kdyby se něco přihodilo. Ale pochopitelně, že to nikomu nepřeju. Jak už jsem říkal, pospíchat na nic nemusím.
Co byste řekl k sobotnímu finálovému zápasu LIgy mistrů?
Hlavně kvůli Petru Čechovi jsem fandil Chelsea. A když přišel penaltový rozstřel, věřil jsem, že to vítězství vychytá.
