Musím se na úvod vrátit k vašemu týden starému rozhovoru. Slyšel jste ho a zasmál jste se mu zpětně?
Já myslím, že na tom nic k smíchu nebylo. Naopak je to k pláči.
To i vaše výsledky. Teď další porážka. Byl výkon týmu lepší?
Já nevím, zase jsme prohráli, to hovoří za vše.
Přesto tam nějaké šance byly.
Bohužel, takových pět náznaků tam bylo, možná i gólových. My ale netrefíme bránu.
Jaká je atmosféra v kabině?
Neklopíme hlavy, ještě zbývá hodně kol. Snažíme se vždycky něco uhrát, ale postupně to na nás padá.
Křičíte na sebe v šatně?
Občas je to potřeba, ale nemá smysl na sebe řvát půl roku v kuse. Víme, že to není v pohodě, ale musíme jít zápas od zápasu. I když je to hrozná fráze, je to tak.
Cítíte deku, která na týmu leží?
Určitě, protože uděláme jednu chybu a dostaneme hned góla. Nikdo nám nepomůže, to musíme sami.
