"Hned mi bylo jasné, že to pro mě mistrovství světa skončilo," dodává dvoumetrový útočník.
Tehdy v červnu 2006 dal obrovitý Koller přesnou hlavičkou gól Američanům už v 5. minutě. Potom přidal branku Rosický a všechno se vyvíjelo náramně.
Jenže: ve 43. minutě Koller dobíhal míč a najednou padl jako podťatý.
"Natrhl jsem si zadní stehenní sval. Okamžitě mi došlo, že je konec," vzpomíná fotbalista, který dal za národní mužstvo 55 branek.
Všichni ale doufali, včetně trenéra Brücknera, že alespoň na třetí zápas skupiny s Itálií se na hřiště vrátíte.
Kdepak, to byly jen takové šachy kvůli soupeřům, aby prostě byli ve střehu.
Ale pár minut před zápasem s Itálií jste se přece rozcvičoval s ostatními.
To jsme zase jen blafovali. Nemohl jsem do zápasu jít ani náhodou. Jak říkám, pro mě to od toho zápasu s Amerikou bylo hrozné. Z taktických důvodů jsem zůstal s mužstvem, pak jsme prohráli s Ghanou a nakonec jsem se musel dívat na to, jak nás Italové poslali domů. A já se pak léčil ještě několik týdnů.
Za národní mužstvo jste naposled nastoupil loni v září na Slovensku. Neprosadil jste se, deset minut po přestávce jste byl vystřídán a po zápase jste novinářům oznámil, že definitivně končíte. Jak na tuhle bratislavskou epizodu vzpomínáte?
Vůbec k ní nemělo dojít, prostě jsem tam neměl lézt. Oficiálně jsem s
Jan KollerNarozen: 30. března 1973 |
V čem vidíte hlavní příčiny, že Česko na mistrovství světa nepostoupilo?
Jednak přišla generační výměna, při níž noví hráči ty zkušené bohužel nenahradili. A pak do toho hodně promluvila zranění těch dobrých, co v mužstvu zůstali. Především Rosického a Baroše. No a já, taky jsem od sebe čekal mnohem víc, než na co jsem se v té Bratislavě zmohl.
Zápasy právě probíhajícího světového šampionátu sledujete?
Ani ne, spíš si užívám dovolenou s rodinou. Čtrnáct dní jsme byli v Monaku, další dva týdny v Česku, v sobotu jsem si zahrál exhibici společně s Karlem Poborským, Vláďou Šmicerem a s dalšími nedávnými výbornými hráči. Příští týden už budeme zase v Monaku a přípravu s mužstvem Cannes začínáme 28. června. Takže na mistrovství se dívám spíš útržkovitě, z pár zápasů jsem viděl tak po dvaceti třiceti minutách. Víc se ale chystám na vyřazovací část.
Máte na šampionátu své favority?
Já bych řekl, že mistrem světa bude někdo z trojice Argentina, Španělsko, Německo.
Jste ve třetí francouzské lize spokojený.
Úplně v pohodě. Hlavně můžu být s rodinou doma v Monaku, protože do Cannes to mám necelých padesát kilometrů. Fotbal mě pořád baví a soutěž taky, přestože ze začátku prý byly ambice na postup. Já přišel v půlce soutěže, nejdřív se mi dařilo, dal jsem nějaké góly, jenže pak jsem za údajné kopnutí protihráče dostal čtyři zápasy a to mě hodně přibrzdilo. Jednu chvíli jsme byli čtvrtí, ale nakonec z toho bylo deváté místo.
A co příští ročník?
Klubové vedení se rozloučilo se sedmnácti hráči. Se mnou se ale počítá, což jsme probrali s šéfem klubu a se sportovním manažerem. Vypadá to, že jsou se mnou spokojení. Mužstvo se samozřejmě posílí, o té druhé lize se mluví.
Vy byste si na ni ještě troufl?
Já si spíš říkám, že je přede mnou poslední rok hráčské kariéry. Vždyť v březnu mi bylo sedmatřicet. Na druhou stranu je pravda, že když se daří a jsou úspěchy, tak člověka nic nebolí a roky si nepřipouští. Jenže já už bych se taky jednou chtěl začít na plný úvazek věnovat rodině. Manželce, sedmileté Hedvice a malé Katušce, které budou dva roky.
