Zápas, v němž měla reprezentace malé země mezi Dunajem a Tatrami nade všechny pochyby slavně i slavnostně stvrdit postup na mistrovství světa, zůstal jen jedním v předlouhé řadě, jejíž konec zůstane ještě nejméně čtyři dny v nedohlednu a nejistotě.
Mexická vlna kolem vetchých tribun Tehelného pole v páté minutě byla předčasná. Tsunami se na hřišti nekonalo, přestože po Ďuricově břevnu už většina publika otevírala ústa k vítěznému výkřiku.
Několikaměsíční nadrženost na úspěch ponoukala slovenské diváky ocenit i nedotaženou akci, ne zrovna nebezpečnou střelu, běžný obranný zákrok.
Bezbrankový stav držel domácí ve směru Jižní Afrika a nebyl snad nikdo z těch, kdož věřili v postup, že by snad zapochyboval. Bod by býval stačil. Nebyl čas myslet na něco takového jako je pomoc Čechům na dálku v podobě vítězství.
Když se jde za jedním velkým cílem, vše ostatní jde stranou a atmosféra nad stadionem, v minulých letech tak často a snadno vyprchalá, čpěla 
tentokrát přesvědčením, že je to tak správné.
Čpěla radostí, že se dostaví něco krásného. Jenže ta radost do oblak vyprchala i tentokrát.
Jak intenzivní se jevila neposednost a nedočkavost slovenských diváků, tak silná byla jejich dvouminutová ztuhlost po gólu Valtra Birsy.
Do řad, nabitých tak, že desítky návštěvníků beztrestně volily sledování zápasů vstoje v průchodech, se pak dostavila zloba. Směrovaná hlavně na rozhodčího, jak jinak, později na soupeřovy fanoušky a nakonec někam, kde snad má sídlit fotbalová spravedlnost.
Jenže žádná taková instituce není.
Město i země v pohotovosti
Na tu chvíli se celé Slovensko připravovalo léta a nemohlo si ji nechat ujít. Přípravy byly stejně spontánní jako marketingově dobře "ošetřené". Po celé zemi roznášely servírky hostům nápoje v tričkách s logem jisté sázkové kanceláře, která radila vsadit si jedničku…
 |
Hospody, restaurace a bary se předháněly ve speciálních nabídkách, aby zrovna jejich lokály byly v sobotu večer plné.
Pivo zdarma pro nejlepší fandění, dvacetiprocentní sleva po celých devadesát minut, za každý gól domácích pivo a půldeci zdarma.
To je jen několik málo příkladů toho, jak se majitelé předháněli ve snaze nalákat hosty. A nakonec nezbylo než pít na žal.
V sobotu je Bratislava vlastně smutné ospalé město. Aspoň v říjnu, když prší. Slovinští fanoušci až na výjimky jako by to nechtěli Slovákům kazit.
Náladu, v níž se snoubily napětí s vírou, očekávání s obavami, bylo možné pocítit u každé cedule, na níž se skvěl křídou vyvedený nápis, že v tom a tom pohostinském zařízení se koná projekce.
Do těchže míst historického města ale nakonec zamířily hloučky vítězů. Opačným směrem, radši domů, do soukromí, zmizela velká část davu, který se shromáždil před velkoplošnou obrazovkou na Náměstí SNP.
Tam měl původně zamířit autobus s hrdiny velkého postupu. Místo toho se ulicemi začal zase rozlévat smutek, spíš nutící k nespavosti než ospalý.
Euforie je ta tam
Místní bulvár nezapomněl na slovensko-český akcent. Účastníci soutěže pěveckých amatérů SuperStar Leo Machala a Denis Lacho neváhali sehrát scénku, jak jeden bývalý federální bratr na kolenou prosí druhého, aby ho ve věci postupu na 
světový šampionát nenechal na holičkách.
Ano, i šoubyznys chtěl být u toho, ale trefil vedle. Čechy prohra Slováků zanechala z devětadevadesáti procent mimo postupové počty.
"Jeden národ, jeden tým, jeden sen". S tímto heslem šli Slováci do duelu, v němž se měla začít psát nová fotbalová éra.
Slovenština i při své expresivitě neměla dost slov, která by zněla dostatečně pateticky. A rázem se nedostává ani chuti, nějaké pocity vůbec do slov formulovat.
