Co pro nás znamená vzpomínání?
Celý život si ukládáme do paměti příběhy. Je dokázané, že pro člověka jsou vzpomínky cestou k příjemným pocitům. Když totiž začneme vzpomínat na minulost, většinou se nám vybavují právě ty pozitivnější vzpomínky. To je i cílem různých reminiscenčních terapií v domovech pro seniory, kde naše knížky moc pěkně pomáhají. Ale i mně samotné, ačkoli nejsem senior, se líbí vracet se do minulosti. Třeba prostřednictvím fotografií z rodinných oslav nebo dovolených, které se snažím uspořádat do knížek, abych se k nim mohla jednou vracet. To je moc hezký prožitek a myslím si, že to tak mají všichni lidé a všechny generace.
Dnes už ale tolik nelistujeme alby, své snímky máme uložené někde na USB flash nebo na disku svého počítače, takže si je tak často neprohlížíme. Jsme tím o něco ochuzeni?
Řekla bych, že právě tato potřeba dotýkat se vzpomínek dala vzniknout doplňovacím knížkám pro babičku a dědečka. Vymyslela jsem je tak, aby se tam daly vlepovat fotografie a zapisovat vzpomínky i důležité události a zůstaly tak uchované pěkně pohromadě. I naše novější knížky Jak rostu, Strom života naší rodiny, Naše výlety či Časosběrná kronika naší rodiny jsou založené na tom, že do nich můžete přidat vaše záznamy a fotografie.
Letos jsme vydali i knížku 3 minuty pro štěstí. Jejím poselstvím je, že když ji někomu věnujete, tak se mu snažíte věnovat štěstí. Najdete v ní milé citáty, fotografie přírody, a hlavně na každý den trojici otázek, která se vás snaží nasměrovat do pozitivních myšlenek. Smyslem je si uvědomit, že štěstí se skrývá v každém dni. V citátech se to hezky čte, ale teprve, když si sami zapisujete, co hezkého jste prožili, tak si to teprve plně uvědomíte.
Takže vlastně chcete lidi přimět k tomu, aby se těmi dosud přehlíženými zásobami prohrabávali a třídili je a vzpomínali. Jaká je vaše nejhezčí vzpomínka?
Já mám spoustu krásných vzpomínek z dětství, hlavně z prázdnin. Ať už jsou to společné dovolené, nebo léto u babiček u dědečků na chatě. My jsme jako rodina nadšenci do přírody, takže jsme v zimě jezdili na lyže, třeba do nádherných zasněžených Jizerských hor, a léto jsme zase trávili u vody, na Lipně nebo na Rozkoši. Máme takový zvyk, že se na dovolené scházíme celé široké příbuzenstvo, což je někdy docela složité, protože potřebujeme sehnat ubytování pro nějakých 25 lidí. A někdy to vypadá jako kočovná společnost, protože s sebou vezeme kola, mini plachetnici, dva surfy. Snažíme se společně poznávat naši republiku a podívat se tam, kde jsme ještě nebyli...
Monika Kopřivová (43)
 |
Co vlastně dělá doba „covidová“ s takto soudržnými rodinami?
Já si myslím, že nikomu nevyhovuje, když se nevídáme tak často, jak jsme byli zvyklí. To postihuje úplně všechny. V tomhle vidím velkou výhodu techniky, že se můžeme setkat i na dálku, popovídat si, ukázat, jak rostou děti. Ale osobní kontakt to plně nenahradí.
Jací jsou dnešní senioři?
Každý člověk je jiný a individuální. Ale když se zaměřím třeba na moje rodiče, tak ti jsou hodně aktivní, využívají komunikační technologie, dokážou si spoustu věcí zařídit online, rádi cestují (což teď tedy není zrovna aktuální). Myslím si, že lidé se dnes dožívají vyššího věku i proto, že máme dobře nastavenou medicínu a prevenci, takže nám mají naši senioři ještě hodně co dát. A to je dobře.
Když mluvíte o té medicíně, nestýská se vám někdy po farmacii, kterou jste opustila kvůli knížkám?
Musím říct, že někdy ano. Shodou okolností chodím do lékárny, kde pracují moje bývalé kolegyně, a tam si vždycky užívám tu vůni, kterou jsem měla tak ráda. Farmacie je dneska možná trochu jinde, ale já na ta léta na studiích i v lékárně moc ráda vzpomínám. A kdo ví, farmaceutem jsem i nadále a snažím se v oboru udržovat, takže se třeba v seniorském věku rozhodnu jít někam na výpomoc a vždycky to pro mě bude příjemné voňavé zaměstnání.
Vůně, ty si také často spojujeme se vzpomínkami...
Rozhodně. Kromě lékárny jsou to pro mě třeba babiččiny buchty. A vůně bílé kávy! Když zavoní melta, tak je mi najednou zase těch šest až čtrnáct let, kdy mě tahle vůně budila, protože si babička připravovala na plynovém vařiči kávu s pomáčeným rohlíkem. A víte, že vzpomínky můžou i pomáhat překonávat potíže?
Když zavoní melta, tak je mi najednou zase těch šest až čtrnáct let, kdy mě tahle vůně budila, protože si babička připravovala na plynovém vařiči kávu s pomáčeným rohlíkem.
Jak?
Dřív jsme s manželem hodně cestovali. Jednou jsme byli s přáteli někde v horách středního Ruska, nikde nikdo a my trochu zabloudili. GPS navigaci jsme tehdy neměli, chodili jsme podle mapy. Blížil se večer, bylo nám chladno, protože v srpnu nasněžilo, a tak jsem začala vyprávět zážitky z prázdnin. Šli jsme pustou krajinou a kamarádi ani nedutali. Když jsme pak došli do „civilizace“, tak přiznali, že je to moje povídání drželo nad vodou, protože si díky němu představili léto, teplo a pohodu. I cizí vzpomínky tak mohou být v určité situaci nápomocné.
Vaše knížky pomáhají lidem nejen vzpomínat, ale také objevovat stará rodinná tajemství a vazby. Mám na mysli Strom života naší rodiny. Genealogie a sestavování rodokmenů je dneska docela v módě.
Podle mých informací se často v rodině najde někdo, kdo se s chutí vrhne do uspořádávání. A když je tam i někdo, kdo si ještě většinu zúčastněných pamatuje a zároveň má čas, chuť a vůli... Třeba v první vlně epidemie mi psal jeden senior, že ho to uvěznilo doma, a tak se dal do vyplňování Stromu života naší rodiny, dostává se elektronicky do archivů a zjišťuje si detaily o své rodině. Bral to jako skvělou náplň pro nečekaně nabytý čas.
Už máte také svůj rodinný strom?
Zatím na to nemám tolik času, ale ráda bych se do toho pustila společně s mojí maminkou, která se bude určitě s chutí věnovat archivační části.
Je pravda, že starší členové rodiny vzpomínají rádi? A možná nás někdy i překvapí...
Určitě. Když jsem před lety tvořila vzpomínkové knížky, tak jsem připravované otázky pokládala i svým prababičkám nebo rodičům. Chtěla jsem zjistit, jak náročné jsou na zodpovězení, kolik prostoru budou v knížce potřebovat... A leckdy z toho byla taková vyprávěcí odpoledne, která neměla konce. A já se pak ptala dál a dál, protože mě to zajímalo, a dozvěděla jsem se spoustu věcí, které jsem o naší rodině vůbec netušila.
Takové vzpomínání a naslouchání vlastně může dát tomu mezigeneračnímu setkání novou náplň...
Právě. Pamatuji se na jednu z našich prvních zákaznic, která se pak na dva roky stala i naší spolupracovnicí. Ta pravidelně jednou týdně navštěvovala svou prababičku v domově seniorů a protože ji věnovala naši knížku Babičko, vyprávěj, tak její návštěvy vypadaly následovně: prababička vždycky tu knížku sundala z poličky, kde měla kromě ní ještě nějaké svaté obrázky, a pak si spolu vyprávěly a vyplňovaly. Byl to takový jejich rituál.
Ale vzpomínky nejsou jen pro starší a pokročilé.
To rozhodně ne! Ale když je člověk dítě, tak ho nenapadne se takhle ptát. Naše děti to ovšem mají trochu jiné, protože my doma všechno testujeme na členech rodiny. Když jsme třeba vymýšleli hru Jak to tenkrát bylo?, tak jsme ji hráli pořád dokola v takových demoverzích. A tehdy přicházely na přetřes vzpomínky a zábavné příběhy, které nikdy předtím nespatřily světlo světa. Třeba ze studentských let mého tchána.
Teď se ale rodiny tolik nescházejí jako dřív. Hlavně z obavy o zdraví těch nejzranitelnějších. Myslíte si, že nás tato koronavirová doba nějak zásadně změní?
Jsme v situaci, se kterou jsme se ještě nesetkali. My sice máme v rodině prababičku, která pamatuje i druhou světovou válku, ale tohle je zase něco docela jiného. Virus, který je neviditelným protivníkem, ovlivnil řadu rodin a některé hodně tragicky. To je velmi smutné. Ale mnoho lidí může brát současný stav i jako příležitost. Příležitost ke změně nebo k nějakému zásadnímu životnímu rozhodnutí.
Co by si podle vás naše babičky a naši dědečkové letos nejvíc přáli k Vánocům?
Co vím třeba od mých nebo manželových rodičů, tak aby nám to vyšlo a mohli jsme se všichni společně potkat. Upřímně věřím, že letošní Vánoce strávíme s blízkými, jak jsme zvyklí. Myslím si, že starší lidé jsou vždycky rádi za čas strávený s rodinou, ať už žijí sami, ve společné domácnosti nebo třeba v domovech pro seniory. Nejvíc ze všeho ocení, když se i ti nejrozlítanější z nás zastaví a najdou si čas na popovídání.
Vašim dětem je sice teprve 17, 13 a 6 let, ale už aspoň tušíte, jaká budete babička?
Já bych se určitě chtěla inspirovat u mých rodičů, kteří jsou shovívaví a velmi nápomocní. Počítám s tím, že budu s otevřenou náručí pomáhat dětem i vnoučatům se vším, co by je mohlo potkat, protože život je sice barevný, ale není vždycky jen růžový.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
