Kdy přesně se v Česku začnou budovat nové jaderné bloky a kdo je postaví? Na tyhle otázky zatím nedávno jmenovaný nový vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Ján Štuller odpovědět neumí. Pokud však půjde vše podle plánu, mohli bychom je znát za šest až sedm let.
Česko se totiž jádra nechce vzdát. A aby se neopakovalo fiasko z nepovedeného temelínského tendru, je třeba zahájit práce na přípravě během následujících dvou let. Vše míří k roku 2035, kdy končí životnost jaderných bloků v Dukovanech. Přibližně v téže době má být na Vysočině k dispozici nový zdroj, který jejich výpadek nahradí.
Ján ŠtullerVystudoval jadernou fyziku na ČVUT v Praze, poté nastoupil jako projektant ve Škodě Plzeň. Po rozdělení federace se stal prvním předsedou Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB). V roce 1999 odešel do Vídně, kde pracoval jako poradce šéfa Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Později se vrátil do SÚJB, kde dosud řídil odbor pro licencování nových zdrojů. V polovině června ho na návrh ministra průmyslu kabinet potvrdil ve funkci vládního zmocněnce pro jadernou energetiku. Jeho mandát je čtyřletý. |
„Je to trochu paradox, lokalita Temelína je stavebně lépe připravena pro další bloky, ale my musíme pozornost upřít na Dukovany. Temelínské bloky mají o patnáct let méně, je tam více času,“ říká Štuller, který se jaderné energetice věnuje od studií na vysoké škole.
Otázky po Fukušimě
Do dvou let je třeba zahájit práce na dvou zásadních dokumentech – hodnocení dopadů na životní prostředí EIA a posouzení samotné lokality. „Dát to vše dohromady trvá podle zkušeností z přípravy nových bloků Temelína i ze světa od tří do pěti let,“ tvrdí Štuller.
Všechny přípravné kroky se podle něj budou dělat pro dva bloky, i když výstavba může začít jen s jedním. Už v tomto kroku je však třeba vytipovat, jaké typy reaktorů přicházejí v úvahu, a otestovat jejich nejslabší články.
„Všechny projekty, které jsou nyní k dispozici na trhu, odpovídají na otázky, které vznikly po Fukušimě. Splňují evropský konsenzus jaderných i nejaderných zemí, což je víc než sto požadavků,“ říká Štuller. Jako vládní zmocněnec bude s možnými dodavateli, kterých může být až devět, jednat.
Dodavatel jaderných bloků musí být znám kolem roku 2022. Je třeba připočítat ještě čtyři roky na vyhodnocení projektu a samotná výstavba trvá podle Štullera pět až sedm let.
Není ale takový předpoklad optimistický, když třeba třetí blok ve finské elektrárně Olkiluoto není stále dokončen, ani deset let po zahájení prací? „Ve Finsku se stala komunikační chyba. Dodavatel a státní dozor se dostali do sporu, předem si dostatečně nevyjasnili legislativní povinné požadavky na určité komponenty. To se u nás nesmí stát,“ vysvětluje Štuller.
Zatím je nicméně předčasné upřesňovat, jaký investiční model pro výstavbu se zvolí. Ministr průmyslu Jan Mládek už dříve nastínil několik variant – že nový zdroj postaví ČEZ ve vlastní režii, případně ve společném podniku s dodavatelem či finančním investorem, nebo nově ho bude mít na starosti založený státní podnik.
Levná stavba to v žádném případě nebude. Pokud se započtou investiční náklady, nevychází výroba z jádra kvůli současným velmi nízkým cenám elektřiny právě nejlevněji. „Je jasné, že to nesmí být ekonomická sebevražda. Každým rokem ale budeme vědět, jakým směrem se ceny do budoucna vydají,“ dodává Štuller.
„Není to však jen o současné ceně jedné megawatthodiny někde na evropské burze. Je třeba posuzovat, co celý projekt dá státu během své padesátileté životnosti. Třeba z pohledu stability a bezpečnosti dodávek či podle přínosů pro zaměstnanost,“ upozorňuje Štuller.
Zelená energie a přebytky v bateriích
Do rozhodování ale nejspíš promluví také technologické novinky, protože svět nyní prochází energetickou revolucí. Nejenže se ve větší míře k výrobě elektřiny používají zelené zdroje jako větrné či solární elektrárny, ale už brzo může být běžné skladovat přebytky ve velkých bateriích.
A svoji roli může hrát i to, že Německo chce do roku 2022 odstavit všechny své jaderné elektrárny.
„To vše je potřeba vnímat. Nové technologie si zatím neumějí poradit s takovými výkyvy jako stabilnější jaderné zdroje. Robustní nástup obnovitelných zdrojů představuje obrovskou zátěž pro rozvodné sítě a Němci mají štěstí v tom, že systémy u jejich sousedů jsou velmi stabilní. Kdyby celá Evropa byla postavená jen na obnovitelných zdrojích, určitě by bylo více blackoutů,“ domnívá se Štuller.
V Česku nyní pochází z jádra asi třetina vyrobené elektřiny. S tím, jak se budou zavírat uhelné elektrárny, se má podle státní energetické koncepce její podíl zvyšovat. V roce 2050 má zajišťovat polovinu vyrobené elektřiny. „Ten mix, který je v koncepci obsažen, má logiku. Ale není to dogma na věky věků, situace se může změnit,“ dodává.
Ostatně i Švédsko, které chce kolem roku 2040 vyrábět pouze zelenou energii, plánuje, že v mezidobí ještě postaví několik nových jaderných bloků. Země, kde nyní jádro pokrývá zhruba 40 procent spotřeby, nahradí ty, které doslouží do konce tohoto desetiletí.
