Spolu s Trans-Anatolským plynovodem, který prochází Tureckem, a Jihokavkazským plynovodem spojujícím Gruzii a Ázerbájdžán, vytvoří nový plynod připravovaný tzv. Jižní plynový koridor, který má už v roce 2020 přivést plyn z ázerbájdžánských nalezišť do Evropy.
Kapacita plynovodu není velká (cca 10 miliard m3 ročně), přesto se jedná o důležitý prvek mozaiky, která posiluje evropskou nezávislost na ruském plynu a v neposlední řadě přinese Aténám tolik potřebná nová pracovní místa a příjmy za tranzit plynu. Význam události podtrhuje i přítomnost gruzínského předsedy vlády, vicepremiérů z Ázerbájdžánu, Albánie, místopředsedy evropské komise pro energetiku Ševčoviče a dalších vysokých představitelů z Turecka, Bulharska, Švýcarska a Spojených států.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Jihovýchod Evropy je už delší dobu šachovnicí, na které se rozehrávají různé možnosti rozvoje infrastruktury pro dopravu energetických surovin na lukrativní trh EU. Základní zápletkou nejrůznějších variant je otázka, zda nové plynovody přivedou další ruský plyn a posílí tak naši závislost na Kremlu, nebo zda do Evropy naopak dorazí suroviny z jiných nalezišť, jako je Střední Asie, Kaspik, Libye, Blízký východ, Írán, Arabský poloostrov apod.
Prvním pokusem snížit závislost EU na Rusku bylo zahájení jednání o projektu plynovodu Nabucco v roce 2002. Předpokládalo se, žepřes Balkán přivede do Rakouska plyn z oblasti Kaspického moře, případně i z Iráku, nebo dokonce z Egypta. I když měl mít kapacitu jenom kolem 30 miliard m3 ročně, Moskva jej považovala za vážnou hrozbu svým zájmům a řadou kroků se snažila zpochybnit jeho smysluplnost – ať už se jednalo o skupování těžebních práv v nalezištích, odkud mohl Nabucco čerpat plyn, přes podporu separatistů na územích, kudy měl plynovod procházet, až po aktivní podporu alternativních projektů.
Vlajkovou lodí těchto kremelských aktivit byl plynovod South Stream, společný projekt ruského Gazpromu a italské ENI. Memorandum o porozumění, předpokládající výstavbu plynovodu, bylo podepsáno v roce 2007. K dohodě se postupně přidávaly Srbsko, Bulharsko, Řecko a Turecko a později i Slovinsko, Makedonie a Chorvatsko. V době, kdy se zdálo, že jeho výstavbě už nic nemůže zabránit, se projekt stal jednou z vedlejších obětí ruské agrese proti Ukrajině. V roce 2014 se proti jeho realizaci vyslovila jak Evropské komise, tak i Bulharsko a prezident Putin jej následně zrušil.
Moskva pak přišla s projektem Turkish Stream, který měl nahradit zablokovaný South Stream tím, že by se vyhnul území Bulharska. Po roztržce mezi Ruskem a Tureckem, následující po sestřelení ruského letadla, byla jeho realizace odložena také.
Připomeňme si, že prodej energetických surovin do Evropy je pro Kreml velmi důležitý ze dvou důvodů. Především je klíčovým zdrojem příjmů ruské ekonomiky. Zároveň také platí, že energetická závislost řady evropských zemí je pro Moskvu velmi silný nástroj zahraniční politiky.
Dost bylo vydírání
Dlouhá léta se zdálo, že existující síť ropovodů a plynovodů připoutala evropské země k Rusku takovým způsobem, že se Moskva nemusí bát o své příjmy ani o dominantní pozici v oblasti dodávek energií. Nicméně opakované pokusy Kremlu vydírat své partnery přerušováním dodávek energií, připomněly evropským politikům i veřejnosti jejich zranitelnost. Díky tomu vznikla celá řada aktivit, zaměřených na posílení energetické bezpečnosti jednotlivých zemí i Evropy jako celku. Rusko se tak díky krátkozraké politice Kremlu dostalo v průběhu posledních let do situace, kdy jsou jeho zájmy ohrožovány hned třemi faktory.
Prvním je snaha EU diverzifikovat zdroje - tedy zajistit si dodávky surovin i z nalezišť, jejichž těžbu a dopravu nemůže Moskva kontrolovat. Sem patří i podpora hledání nových zdrojů energií v rámci EU, včetně alternativních (obnovitelných) zdrojů. Komise také tlačí na jednotlivé země, aby si vytvářely strategické zásoby energetických surovin, použitelné v případě výpadku dodávek. Tento proces je dále podporován rostoucí aktivitou producentů ropy a plynu a jejich snahou dostat se na evropský trh – ať už s využitím tankerů dopravující stlačený plyn například z USA, nebo výstavbou dopravní infrastruktury. Výsledkem je pokles ruského podílu na evropském trhu.
Druhým faktorem, působícím proti zájmům Moskvy, je zavádění energeticky úspornějších technologií a procesů, omezující spotřebu energií v absolutních číslech. I přes kolébání v jednotlivých letech je vidět, že od roku 2006 celková spotřeba energie v rámci EU klesá a tím klesá i potřeba importu ruského plynu.
Třetím faktorem je výrazný pokles cen na energetické suroviny. I když ceny plynu a ropy přirozeně fluktuují a Kreml by měl být na jejich výkyvy připravený, současný poměrně dlouhodobý a výrazný pokles cen ruskou ekonomiku zaskočil. Jak vidíme z průběhu ekonomické krize v Rusku, vedení země si s ním neumí poradit. Strategii Putinova vedení je možné shrnout do věty „musíme to přečkat, než ceny zase vyrostou“.
Shrnuto a podtrženo, výstavba plynovodu TAP sice není rozhodující změnou na energetické šachovnici, nicméně zapadá do celkového trendu posledních let, kterým je oslabování ruského vlivu a jeho zisků.
Atény jako Putinův trojský kůň
Určitě bude zajímavé sledovat, s jakou odpovědí přijde Moskva. První možnost reagovat bude mít prezident Putin, který koncem května navštíví Atény a jistě se pokusí premiérovi Tsiprasovi nabídnout nějaké dostatečně lákavé projekty, které by vrátili Rusku iniciativu a posílily jeho pozici ve hře o energetickou bezpečnost Evropy.
Kreml má pro takový tah hned několik důvodů. Řecko je z pohledu tranzitu energií velmi důležitou zemí, protože téměř všechny uvažované projekty stavby nových plynovodů počítají s využitím jeho území. Získat si přízeň Atén znamená velmi zkomplikovat realizaci skoro všech konkurenčních projektů.
Zároveň je zemí ekonomicky velmi křehkou a proto jeho vedení může přistoupit i na projekty, které Moskvu nebudou stát moc peněz. V neposlední řadě je otázkou, jak velkou míru evropské solidarity si Atény udržely během těžkých zkoušek, kterým byly v posledních letech vystaveny - ať už šlo o postoj EU k faktickému krachu státních financí, nebo k migrační krizi.
