Krvavý Johann, to je název nového českého hororu, který je právě v kinech. Jak se vám natáčelo v krvi?
Já jsem tam moc v krvi nebyl. Moje postava Mefista víceméně vstoupí do děje, protože se vrátí sem na svět kvůli tomu, aby si trošku zazlobila, zablbla a změnila nějaké okolnosti. Já jsem tam té krve moc neměl.
Když jste si následně promítali natočený hotový film, byl jste překvapen třeba efekty nebo brutalitou?
Musím říct, že Kuba Krumpoch se toho nebál a některé věci, které jsem viděl... Úplně dobře mi z nich nebylo, ale to je na režisérovi.
Také hodně dabujete. Jste kolikrát překvapen brutalitou a krví?
Já osobně filmy s brutalitou a krví moc nevyhledávám, takže nevím. Já ty filmy nemám moc rád a vlastně ani horory nejsou úplně můj žánr, který bych vyloženě vyhledával.
Jan Dolanský ve filmu Krvavý Johann (2023)
V tom se shodnete s manželkou Lenkou, protože ta nám v rozhovoru prozradila, že se na podobné filmy také nerada dívá. Vzpomenete si ale na první horor, který jste viděl, třeba ještě jako teenager?
Viděl jsem nějaký horor, který se myslím jmenoval Babiččin dům, už si to úplně přesně nevybavuji. Pamatuji si jen jednu scénu, kdy se tam objevila postava nějaké matky, která byla někde léta uvězněná, v nějaké lednici. A vím, že nějaké děti před ní utíkaly chodbou, nějaké popínavé rostliny tam byly a pak samozřejmě, jak to v těch hororech bývá, tak jede ta muzika. Pak se zastaví a objevil se tam obličej té matky. A tam jsem s horory skončil. Definitivně.
S vaší ženou jsme probírali i film Ženy v pokušení a to, jak kvůli němu za ní běhají občas fanoušci. Máte ve svém rejstříku něco, u čeho také registrujete, že to byl váš „veliký zářez“? Nebo u vás teď hodně zapracoval seriál Zlatá labuť?
Lidi mě oslovují kvůli Zlaté labuti, ale myslím, že takový největší zářez byl asi film Perníková věž. Tehdy jsem byl ještě tedy hodně mladej. Byl to pro mě významný film, který si i dnes někteří diváci vybaví.
Jan Dolanský a Lenka Vlasáková se po devatenáctiletém vztahu vzali |
Museli jste doma často říkat dětem, ať nekoukají na nějaký film, protože se jim pak budou zdát noční můry?
Vzhledem k tomu, že my na horory vůbec nekoukáme, tak myslím, že i ty děti to po nás mají, že to nevyhledávají. Ale těžko říct, to byste se musel zeptat jich, jestli se koukají, nebo nekoukají. My, když máme nějaký film, který začne být strašidelný, tak ho většinou vypneme. (smích)
Existuje takový anglický pojem „binge watching“, což znamená shlédnout třeba seriál na jeden zátah. S příchodem streamovacích platforem je toho hodně. Měl jste něco takového, u čeho jste se zasekl třeba na několik hodin?
Jo. Chvilku mě bavila Hra o trůny. Tam jsem se myslím docela zasekl. Pamatuji si nějaké dva tři dny, kdy už svítalo a já jsem si říkal „Ježíšmarjá, tak jsem zas proseděl u televize celou noc!“ Ale teď v poslední době na to nemám moc čas, že bych si dal seriál na jeden zátah.
Registrujete doma, že vám mluví třeba váš syn Maxmilián do módy a oblékání?
(smích) Myslím si, že ne. On je v tomhle hrozně hodný a nechává každého svobodně si žít a nosit, co chce. Ale jo, některé věci, co on nosí, mě strašně baví. Ale pak si zároveň někdy říkám, že už jsem na některé kousky trošku starej.
Fascinuje vás, jak se ta móda opakuje? Že si řeknete, to jsem nosil já před pětadvaceti lety?
Jasně! Občas se stane, že děcka zabrousí do vašeho šatníku a to, co vy už tam máte odložené řadu let, tak na to řeknou „Ty jo, tak to je perfektní bunda, to chci“. A člověk říká: „No, tak si to vem, já už to nenosím!“
Určitě oceňujete i ekonomickou stránku, že jako rodič ušetříte?
To je jasný! (úsměv)
2. března 2021 |
