Předchozí sólovou desku jste nahrával celou sám. Jak tomu bylo v případě aktuální?
Na první sólovce jsem se ještě tak nějak rozhlížel, osahával jsem si to, neměl jsem pohromadě celou kapelu, jen pár muzikantů. U druhé už to bylo jiné, ve studiu byla kompletní skupina, přesně jsem věděl, jakého zvuku chci dosáhnout. Další věc je, že tentokrát je to album méně vážné. Předchozí Věci jinak byla hodně propojené s knížkou (Ne)pošli to dál, kterou jsem napsal. Tentokrát jsem přišel s uvolněnějším, pozitivnějším a vlastně i svižnějším albem.
To byl od začátku záměr, nebo vám to tak nějak vyplynulo během natáčení?
Chtěl jsem to tak. Mezitím jsem se sólovým repertoárem odehrál nějaké koncerty a když máte polovinu repertoáru utahanou, což možná vyzní trochu pejorativně, ale jsou to prostě balady, nemusí to úplně každého brát. Na koncertech zkrátka víc fungují rychlejší písničky, u kterých se lidi můžou trochu rozhýbat. Čili o tomhle jsem měl od počátku jasno.
Zmínil jste knihu, která doprovázela předchozí album a společně šlo o určitý koncept. Jak je tomu v případě Nic není nemožné? Dá se na ní taky vysledovat nějaká pojící linka?
Minimálně v tom, že už dvanáct let pořádám přednášky pro studenty, dospělé, pro firmy, pro každého, kdo má zájem. Hodně mě to naplňuje a souvisí to i s mou vnitřní proměnou, s tím, kým jsem byl třeba před dvaceti lety a kým jsem dneska. Jde o dvě úplně jiné osoby. Miluju pocit, kdy se mi podaří někoho skutečně namotivovat, což zní jako jednoduchá věc, ale tak snadné to není. Ale když pak u některých sleduji na Instagramu jejich cestu, vidím, jak se vyvíjí a cítím, že na něj moje přednáška měla nějaký vliv, mám z toho hroznou radost.
Že se deska jmenuje Nic není nemožné není náhoda, že?
Samozřejmě, že ne. Snažím se všem mladým ukázat, že se nemají vzdávat, i když jim třeba docházejí síly. Třeba i můj život jim může sloužit jako příklad toho, že i když jste si prožili něco opravdu těžkého, můžete to někam dotáhnout. Když budete chtít. Co si budeme podívat, dneska to mladým lidem fakt nezávidím, mají to vážně těžké. Nedávno jsem někde četl, že zhruba 50 % dětí trpí depresemi, což je šílené číslo.
To tedy je.
Nenechává mě to klidným, dost to s nimi prožívám, protože jako dítě jsem si taky užil svoje. Táta alkoholik, bití a podobně. Takže motivace je pro mě něco jako poslání. Snažím se to dávat i do textu, na první desce to byla třeba písnička Nikdy to nevzdám. A na případných dalších určitě nějaká podobná „motivační“ věc bude. Bez toho bych to prostě nebyl já.
Na novince jsou ale i odlehčenější věci, například Otázky...
Samozřejmě. Přece jen je to pop a ten by měl být o lásce, můžete zpívat i o méně vážných věcech, třeba jako je to právě u Otázek. Navíc autory textu jsou i moji fanoušci, kterých jsem se zeptal, jaké hloupé otázky dostávají nejčastěji oni. Videoklip je o rodinné oslavě, na kterou vlastně nikdo nechce přesně z toho důvodu, že se budou přetřásat věci, na které se přeci neptá a nás to deptá.
Jak přesně vaše motivační přednášky vypadají?
Není to přednáška v pravém slova smyslu, že bych někomu něco hustil do hlavy. Vyprávím o svém životě, vzpomínám, jak nám občas táta kvůli pití dělal doma peklo na zemi, jak jsem skončil na ulici, poslouchal hip hop a i když jsem mohl dopadnout všelijak, dokázal jsem se z toho dostat a stal jsem se šťastným a spokojeným člověkem. A snažím se všem říct, že i když prožívají mizerné období nebo mají nějaké problémy, nemusí to být napořád. Ale že to pochopitelně všechno záleží na nich. Chci je přimět k tomu, aby vzal život do vlastních rukou, převzali zodpovědnost a něco pro sebe udělali. Nejen přednáškami, ale i svou hudbou.
Na všem příkladu ostatně mohou vidět, že i kluk z ulice se může stát jedním z účinkujících na festivalu Glastonbury.
Jasně, to byl jedinečný zážitek, vzpomínám na to moc rád, ale zas tím nežiju od rána do večera a nemám potřebu se tím někde chvástat. Když se ještě vrátím k těm přednáškám, okamžik, kdy cítím, že jsem opravdu někoho k něčemu namotivoval a přiměl, aby se sebou něco udělal, je pro mě víc než celé Glastonbury.
Funguje stále ještě kapela Gipsy.cz?
Ano, ale momentálně je ve fázi hibernace. Tak trochu totiž nevím, co s ní dál. Mám pocit, že už jsem s ní řekl všechno podstatné a kdybych ji na sílu udržoval v chodu, ztratila by autenticitu a lidi by to poznali. Nejhorší ze všeho je, když ze sebe děláte někoho, kým nejste. To se pak snadno přeleje v totální trapas. Úplným opakem je právě má aktuální sólová tvorba. Tady vím přesně, co chci, a neskutečně mě to baví.
Vaše sólovky jsou primárně popové, ale vím, že posloucháte i třeba věci jako System Of A Down. Dokážete si představit, že byste někdy v budoucnu natočil opravdu tvrdou hudbu?
Už na tuhle aktuální desku jsem napsal tři skladby, které byly poměrně tvrdé, až téměř hardrockové. Mám tuhle muziku rád a s věkem zjišťuju, že ne každá tvrdá hudba je nutně temná a agresivní, ale že v ní může být i hodně pozitivní energie. Takže na vaši otázku odpovídám ano, dokážu si to představit a může to být velmi brzo, třeba už na příštím albu.
