Když šestnáctiletého Robbieho přivedla maminka na konkurs do britské odpovědi na boyband New Kids On The Block s názvem Take That, těžko mohla tušit, že synkovi právě mění život.
Robbie byl přijat, ke svým dvaceti až jednadvacetiletým parťákům ke kapele vzhlížel málem jako k božstvu a když se po nějakém čase otrkal, zjistil, že je takřka doslova oním příslovečným pátým kolem u vozu.
Začal tedy zlobit – brát drogy, nezřízeně nasávat a vůbec nabízet tučná sousta bulvárním tiskovinám. V „normální“ kapele by to byla vítaná reklama, ale k sladkým hošíkům, jejichž cílovkou bylo prepubertální dívčí publikum, se podobná alotria nehodila.
Nic nepomohly hovory do duše, Robbie se šprajcl a když už toho měl dost, z fenomenálně úspěšné kapely odešel. Dokument režiséra Joea Pearlmana nabízí dobové záběry plakajících fanynek, mávajících transparenty, aby si Robbie Williams svůj odchod rozmyslel.
„Zlobíte se na Robbieho,“ ptá se reportér rozvášněné fanynky. „Ano,“ zní emotivní odpověď. „A poslouchala byste jeho hudbu, kdyby se vydal na sólovou dráhu?,“ táže se znovu, na což se mu dostane všeříkající odpověď: „Ne.“
Mohl bych napsat knihu o sebenenávisti, říká Williams trpící dysmorfií |
Zprvu to tak skutečně bylo. První část dokumentu sleduje Williamsovu kariéru bezprostředně po odchodu z Take That, kdy se vypořádal s alkoholem a drogami a vydal sólový debut Life Thru a Lens (1997). Nikoho nezajímal, po vydání se ho prodalo ubohých 33 000 kusů a zdálo se, že Robbieho kariéra mimo zlatonosnou slípku Take That bude mít jepičí život.
Jenže pak na pomoc přispěchali andělé. Doslova – singl s tklivou baladou Angels rozpoutal nevídanou robbiemánii. Odstrkovaný potížista s rychlošípácké kapely stoupal na špičky hitparád a ještě výše.
Peníze, nebo věrohodnost?
Pocit zadostiučinění nemohl být silnější, přesto Robbie nebyl spokojený. Z dokumentu vyplývá, že se jednak nikdy necítil být skutečným zpěvákem a muzikantem – sám o sobě hovoří spíš jako o baviči, viz jeden z jeho největších hitů Let Me Entertain You –, jednak někde v hloubi duše prahl po trochu jiné hudbě, než jakou nabízel lačnému publiku.
„Mohl jsem si vybrat: peníze, nebo věrohodnost,“ doznává na kameru a na adresu písničky Rock DJ poznamenává: „Chtěl jsem psát Karma Police, ale místo toho píšu Karma Chameleon,“ přičemž české titulky tuhle pohotovou a výstižnou zkratku vůbec nereflektují a překládají těžkopádně „chtěl jsem psát něco hlubokého, ale psal jsem oddechovku“.
RECENZE: Rošťák Robbie rekapituluje příliš usedle a bez někdejší jiskry |
Robbieho jako kdyby jeho vlastní pěvecká kariéra vlastně ani moc netěšila, spíš než radost mu přinášela stresy, traumata a panické ataky přímo na pódiu, což dokument rovněž zaznamenává.
V této otevřenosti a neúprosnosti je série cenná. Trochu problematická je ovšem délka. Režisér Pearlman měl k dispozici tisíce hodin záznamů, které lidé kolem Williamse sbírali po dobu třiceti let. Zřejmě i z toho důvodu stopáž nabobtnala na tři hodiny dvacet minut, což je až dost a občas se mohlo stříhat razantněji.
Druhá věc je forma – dokument je rámován a rytmizován záběry na hlavního protagonistu, který doma na pohovce ve spodním prádle sleduje sám sebe na obrazovce na laptopu a glosuje viděné. Není to úplně šťastné řešení, po několika minutách se divák začne ošívat, neboť má pocit jaksi nepatřičného voyeurismu.
