Kde se potkává pravý chlap?
Náhoda. Veliká. Tinder. První lajk, první rande.
Jak jste poznala, že je ten pravý? Že by ho i schválila maminka, že jste si nechala navlíknout prstýnek?
Maminka ho schválila, viděla ho mockrát. Když ho uviděla poprvé, tak říkala: Prosím tě, kde si ho našla? Byla úplně unešená. Říkám: Mami, v nebi. Protože on má i takové oči, krásně modré, hvězdičkové. Víte co, taky je mi čtyřicet šest, už mi není šestnáct, nejsem naivka. A i když člověk to v těch očích hned vidí, tak mi přijde, že jsem byla velice opatrná. On taky. To pak ukáže čas. Jsme spolu rok a tři čtvrtě, ledacos jsme si spolu prošli. Jemu zemřela babička, mně maminka onemocněla, pak zemřela. Nebylo to vždycky jednoduché, ale člověk pak pozná, že má vedle sebe opravdu parťáka, kamaráda do deště.
Jaké maminčiny věty máte pořád na paměti?
Její věty? Krásné pořekadlo měla: Oči vidí něco, srdce všechno. A pak říkala ještě: Pro zdravou stolici a kariéru je nutné jediné. Netlačit! (smích)
Vy jste mi tady prozradila ještě před rozhovorem, že to její ikonické vzezření bylo inspirované Lizou Minneli.
Ona měla dvě ikonická vzezření. Jedno bylo třeba ve filmu Na samotě u lesa, kdy měla černé vlasy, paruku a byla bez brýlí. Většina lidí ji nepoznala. Tak to bylo inspirováno Lizou Minneli. Ona předtím hrála v Kabaretu. A ty brýle? To vlastně původně vymyslel Jirka Suchý, protože maminka si brýle jako každá zpěvačka tehdy na jeviště sundávala. Jirka jednou za ní přišel a říká: Ty Naďo, neblbni, budeš jediná, budeš prostě originál. A tak to začalo.
Naďa Urbánková a její dcera Jana Fabiánová
A v jakých ohledech byla maminka pro vás a pro lidi kolem ikonická?
Pro mě byla ve všem ikonická. To bychom si tady mohli povídat týden. Pro lidi... Ona toho měla strašně moc, nádherné nohy, nádherný hlas, spousta citu. Vždycky žila naplno, byla v ní veliká radost, byla neuvěřitelný optimista, až bych řekla nebezpečný optimista. Strašně důvěřovala lidem, věřila, že vždycky všechno dobře dopadne, což není pravda, že jo. Ale tím svým přístupem dokázala rozdávat slunce všude kolem. A měla krásné vlasy, všechno prostě. Bohyně.
Když vaše jméno naposledy bylo v médiích, vystoupila jste a ukázala na sexuální obtěžování. Jste teď, když to reflektujete zpětně, na ten krok pyšná?
No, sexuální obtěžování. To je trošku ředění vlastně, jestli můžu trošku upravit tu narativu. Tady šlo opravdu o agresivní útok, násilí, ne o obtěžování. A pyšná? Na tohle asi pyšný člověk nikdy nemůže být, když musí takové téma otevřít. Mně osobně se ulevilo jako oběti, protože jsem našla soucit ve společnosti. Po čase teda. Potom taky jsem dostala zpětnou vazbu od dalších obětí a svědků i z jiných kauz, nejen žen, ale i mužů nebo lidí, kteří si zažili sexuální útok jako děti. Myslím si, že tohle téma je v naší společnosti bohužel ještě pořád velké a je hrozně důležité se mu věnovat. Hlavně říct obětem, že si to nemusí nechat líbit a že budou vyslyšeny. Že se za ně společnost postaví. Pyšná ne, ale jsem ráda, že občas mi někdo napsal a řekl, že jim to pomohlo.
Pomohlo to osobně vám? Pomyslně uzavřít tuto kapitolu?
Určitě. To je běžné schéma, když člověk něco takového prožije. Je jedno, jestli se to stalo před dvaceti lety nebo před týdnem, ale pokud vás vaše okolí přijme, řekne: My ti věříme a soucítíme s tebou, tak člověk na to není sám a může to nechat být. Je to léčivý proces.
Rozhovor musíme zakončit optimisticky. Vás čeká svatba, tak jak moc horlivě plánujete? Kde bude?
Jsme zasnoubeni teď pár dní, takže zatím jsme neplánovali nic. Vůbec nevíme. Myslíme si, že to bude tak do roka, až bude zase hezky. Uvidíme. Bude to překvapení.
