Uvidíme vás společně v Divadle Radka Brzobohatého. V jaké hře?
Zuzana: Jsem doma zlato.
Jaké to je, sehrát se nejen v soukromí, ale i na divadelních prknech?
Roman: Je to velká zábava. Často používáme texty z představení i ve svém soukromém domácím životě. Je to velká výhoda, mít některé dialogy nachystané!
Zuzana: Ty repliky jsou mnohdy velmi ironické a lehké, protože je to komedie, přestože to samotné téma je vlastně vážné. Hodí se pak použít i kdykoliv jindy.
Smilovický mlýn Zuzany Kajnarové a Romana Říčaře (2022)
Platí u vás, že ten, kdo zrovna nehraje, má na starost domácnost?
Roman: Docela se střídáme, řekl bych. Hodně pomáhají babičky a to i s dětmi. Protože já rád vařím, tak když nemám představení, taky většinou uvařím a Zuzanka samozřejmě zase naopak.
Máte spoustu hereckých povinností, pak přijedete večer domů a ještě se musíte starat o děti a řešit s nimi úkoly…
Zuzana: Myslím, že to zná každý, kdo má rodinu a přes den pracuje. Takže bych řekla, že to není nic extrémně neobvyklého. Já mívám vždycky krizi v podvečer, to mám pocit, že upadnu. A potom v průběhu večera člověk zas nějak ožije. Možná je to tím, že jsme zvyklí večer hrát. Kolem desáté jsem v podstatě úplně čilá, tak to je pak spíš těžké donutit se jít spát.
Herci Kajnarová a Říčař utíkají na milovanou chalupu a mlýn do Smilovic |
Jste pár, který si i po letech rád udělá hezkou chvilku jen pro sebe?
Roman: Snažíme se, čas od času. Je to důležité pro vztah, takže jsme byli třeba na pár dní v Římě. Snažíme se občas utrhnout na nějakou společnou večeři, ale s večerními představeními je to komplikované. Když už nám babičky hlídají v době, kdy pracujeme, těžko je budeme přemlouvat, aby hlídaly i tehdy, když si jen tak chceme někam vyrazit.
Zuzana: Já myslím, že je to důležité. Jsme oba lidi, kteří si umí udělat volno, aby potom mohli v té práci zase fungovat naplno a s chutí. A se stejnou chutí si užíváme i to volno. Rádi chodíme třeba na masáže. Už jsme došli tak daleko, že i naše děti chtějí chodit na masáže, takže teď už chodíme všichni. (smích)
Věnujete se kromě herectví ještě nějakému jinému společnému projektu?
Roman: Máme takový projekt, který se jmenuje Smilovický mlýn. Je to maličkatý penzionek nebo dům na pronájem. To je takový náš dlouhodobý koníček na krásném místě. Myslím, že i to nás udržuje v psychické kondici, když si čas od času odpočineme od herectví.
Jak se vám jakožto hercům a zároveň podnikatelům podařilo překlenout covidové období?
Zuzana: V té době jsme právě budovali Smilovický mlýn. Měli jsme čas se tomu naplno věnovat a navíc jsme trávili čas venku mimo Prahu, což bylo velmi osvobozující. Nenosili jsme roušky a mohli jsme z celého toho stresu utéct a být tam i s dětmi. Tím, že jsme herci, tak jsme práce moc neměli, to je pravda, ale budovali jsme něco jiného a já jsem měla čas se věnovat dětem. Ani online výuka nebyl takový stres. Takže pro nás to bylo paradoxně vlastně docela hezké období.
Zuzana Kajnarová: Nic neumím, takže jsem ráda, že dělám herečku |
Herectví je jistě vášeň na celý život. Kdyby vás ale přece jen jednoho dne znudilo, pak vás najdeme ve mlýně?
Roman: Já se hodně věnuji i psaní muziky a aranžím. Napsal jsem aranže pro divadelní představení, pro muzikál, a tak. Trochu jsem začal studovat harmonii a aranže, takže to je teď takový můj vedlejší byznys, čím dál víc se rozvíjející.
Zuzana: Já trávím ve mlýně čas moc ráda, ale jsem zároveň i městský člověk. Takže si myslím, že bych vždycky měla nějaké aktivity i v Praze, které by mě udržovaly ve městě a v nějakém kontaktu se společností.
Zuzano, stíháte jako žena manželka, maminka a herečka na plný úvazek také péči o sebe? Co si ráda dopřejete?
Zuzana: Jak už jsem řekla, ráda si dopřeji masáž. Chodím běhat, cvičím jógu a nejraději mám dny, kdy se nám podaří odjet a můžeme být společně na horách. Oba máme hodně rádi hory a když máme čas odjet s dětmi a vyrazit na výlet nebo na trek, to nás moc baví.
Jak se udržujete ve formě vy, Romane?
Roman: Já se moc ve formě neudržuji! Přiznám, že je to spíš ta fyzická práce okolo mlýna. Také milujeme různé letní výlety, túry po horách a tak. Mám i partu kamarádů, se kterými občas, bohužel čím dál méně, vyrazíme i na nějaký trochu náročnější výlet typu expediční přechod rumunského hřebene. To se sem tam podaří. Ale jak říkám, s prací a s rodinou je to takové jen velmi občasné.
Zuzano, nebojíte se, když manžel takto vyjede na expedici, aby se vůbec vrátil, pokud jsou ty výlety někdy trošku náročnější?
Zuzana: Bojím! Ale zjistila jsem, že největší stres mám předtím, než odjede a když si balí věci. Když jel do toho Rumunska, tak si dokonce vážil, aby neměl ani o gram víc jídla, nebo si uřezal zubní kartáček, aby byl opravdu malinkatý a nemusel brát s sebou tu rukojeť. To mě totálně stresovalo a říkala jsem si, že se už nevrátí. Dokonce jsem měla slzy v očích, když odjížděl. A ve chvíli, kdy zavřel dveře? Mně se tak hrozně ulevilo! Začala jsem si užívat ten týden. Byla jsem ráda, když mi dal zprávu, ale v těchto chvílích si člověk vždycky uvědomí, že dříve také lidi neměli mobil a nepsali si každý den. Člověk musí tomu druhému důvěřovat, že ví, co dělá, že má zkušenosti a nechat to na něm a na Pánu Bohu.
Takže Himálaj by u vás doma asi neprošel?
Roman: To jste narazil na takovou etapu našeho života… Já jsem v Himálaji Zuzanku požádal o ruku. My jsme tam byli na takovém předsvatebním testu manželky…
Zuzana: Já tě zabiju.
Roman: Prošla, byla požádána, přijala mou žádost a rok poté jsme se vzali. Takže to už proběhlo.
Zuzana: Ono to nebylo tak úplně idylické. Přesně před chvílí, kdy jsem měla být požádána o ruku, jsem manžela neposlechla, takže tu žádost ještě o dva dny odložil, protože nevěděl, jestli si chce vzít takovouhle neposlušnou ženu. Ale vzal. A já už jsem poslušná.
