Kdy jste poznal, že máte imitátorský talent?
Asi v deseti letech, když jsem začal jaksi podvědomě napodobovat své komediální a herecké „vzory“. Potom jsem teprve začal s politiky a mezi nimi bylo těch vzorů pomálu...
Jak vzpomínáte na vaše začátky? Jak dlouho trvalo, než jste se vypracoval?
Na svoje začátky vzpomínám rád, protože jsem ještě stačil zažít, jak se dělá televize a zábavná show poctivě, a to od námětu až po samotné natáčení. Spolupracoval jsem s režisérem Františkem Polákem, který shodou okolností natočil řadu pořadů a nejlepších scének, které mne formovaly. Byla to skvělá škola.
Měl jste už tehdy sny věnovat se imitování profesionálně?
Přál jsem si hrát divadlo, být před kamerou i na jevišti v různých formách, shodou osudu a asi i jedinečnosti toho řemesla ve spojitosti s dobou, kdy bylo imitování populární, mě to zavedlo na tuto cestu. Nicméně hraji divadlo v Semaforu, u Františka Ringo Čecha, občas si střihnu epizodní roli před kamerou, takže si plním sny.
Jak často musíte trénovat?
Trénuji v podstatě na vystoupeních, jezdím na různé akce, svatby, městské slavnosti, firemní večírky a tam si vždycky pěkně zatrénuji – a rovnou před diváky, takže to nemohu šidit. Doma, ve sprše nebo spíš v autě na cestách trénuji jen nové hlasy, a to intenzivně. A natrénovat jeden hlas je otázka třeba týdne nebo dvou, abych s tím mohl před lidi.
Zvládáte imitovat za každých okolností? Je něco, co vás zásadně ovlivňuje?
Za každých okolností. Jak je třeba. A srandy třeba jest pořád. Vždy připraven. (smích) Ovlivňuje mne jen zájem diváků. Nejsem takový exhibicionista, že bych někam vešel a rovnou spustil bez vyzvání. Jsem spíš plachá povaha. (smích)
Dokážete říct, kolik hlasů máte ve svém repertoáru? A máte nějaký vysněný počet?
Je jich kolem stovky, možná už přes sto, ale kvantita pro mne vůbec není důležitá. Kdybych chtěl, měl bych jich třeba dvě stě, ale jsem líný. (smích) Nesním o hlasech, jen o povedeném díle, které pobaví diváky.
Existuje nějaký hlas, který vám dal nebo dává zabrat?
Dává mi zabrat rozhodnout se, komu mám dát hlas ve volbách. (smích)
A který z nich máte nejraději a proč?
Ten, který nepropadne. Ale oni se potom politici stejně dohodnou nějak podle sebe. (smích)
Jak dlouho trvá, než se nějakého člověka naučíte napodobovat? Co všechno to obnáší?
Dnes už to zvládnu za jeden či dva týdny, když jsem začínal a ty techniky nácviku se teprve učil, bylo to třeba i měsíc. Obnáší to zejména trpělivost, a to jak moji, tak i trpělivost případných posluchačů, kteří jsou svědky mého skřehotání. Je to jako učit se na housle, také to nejdřív nestojí za nic. Ale jinak je to v podstatě o hudebním sluchu, pozorovacích schopnostech a správném naladění hlasivek – to má ale člověk od narození, nebo ne. Nedá se to naučit, stejně jako třeba komediální či herecký talent.
Máte nějaké ohlasy od těch, které imitujete? Berou to také vždy s humorem a nadsázkou, nebo se někdy někdo třeba urazil?
Kolegové to berou s nadsázkou, někdy jsou i vděční, že jim dělám zdarma reklamu. U politiků je to složitější, tam je obrovské ego (aspoň u těch vrcholných). Ale většinou mi to neřeknou do očí.
Jak často vystupujete a kde vás fanoušci můžou vidět?
Vystupuji několikrát týdně na různých místech republiky, často jsou to soukromé akce, jindy třeba slavnosti města. Takže fanoušci si mne musí hlídat ve svém konkrétním okolí. Jinak mě mohou vidět aktuálně každý pátek v Kameňáku na Nově jako popeláře Káju, občas v divadle Semafor v představeních Návštěvní den u Miloslava Šimka či Zajíc v pytli. A jezdím i s divadlem Františka Ringo Čecha, kde hraju Božského Lumíra ve slavné Dívčí válce. A slyšet mne mohou na Frekvenci 1 – každý den, kdy telefonujeme, a pak odpoledne, kdy glosuju dění jako pan Okamura...
Je ohlas publika stále stejný? Nebo jsou diváci čím dál náročnější?
Diváci se chtějí bavit. To je pořád stejné. Rozdíl je v tom, že nabídka je veliká a divák je vybíravější, kam půjde a za co si zaplatí vstup. Nebo raději kouká doma na televizi.
Máte za sebou spoustu vystoupení i v televizních a rozhlasových pořadech, bojujete ještě někdy s trémou?
Vždycky. Tréma musí do určité míry být. A herec nebo komik by měl mít pokoru před tím kumštem i divákem, ke kterému má zodpovědnost.
Kde berete nápady na vtipné scénky? A všechny skeče vymýšlíte sám?
Náměty jsou všude kolem nás, svět je velmi zábavný. Většinou si věci píšu sám, v rádiu pak mám skvělého kolegu Jakuba Wajshajtla, který je každodenní studnicí nejrůznějších nápadů…
Mezi vaši konkurenci patří hlavně dva skvělí imitátoři – Václav Faltus a Zdeněk Izer. Jaký mezi sebou máte vztah?
Já pány jako konkurenci neberu a věřím, že oni mě taky ne. Každý děláme něco trochu jiného, a kdo to ví, ten si nás občas dokonce pozve společně na jednu akci. Každý máme své vystoupení a každé je jiné. S kolegou Petrem Martinákem se potkáváme i pravidelně v divadle a řekl bych, že jsme dokonce přátelé.
Dokážete si představit, že byste s tím jednou skončil? Jakou práci byste chtěl dělat?
Baví mne psaní různých textů. Písňových i prozaických. Právě jsem se pustil do práce na filmovém scénáři, doufám, že jej dotáhnu do konce a snad i k realizaci. Takže buď literaturu nebo něco za kamerou.
Toužil jste se stát hercem, ale přijímačky na konzervatoř nevyšly. Mrzí vás to stále?
Nemrzí, protože jsem se naučil praxí a navíc od kolegů, kterých si vážím a vybírám si z jejich rad to, co je mi blízké, jaké pojetí mi sedí. Ostatně, většina z nich mi říká, že ta škola hodně talentovaných lidí spíše zkazí.
Teď jste ale dostal roli v pokračování internetového seriálu Přijela Pouť: Rozjetý devadesátky na Stream.cz. Jaké to bylo?
Jsem rád, že jsem se mohl tohoto projektu zúčastnit. Jednak proto, že autorem scénáře je Petr Kolečko, jehož tvorba se mi líbí. A také proto, že jsem si mohl zkusit roli Václava Klause trochu jinak – totiž jako filmovou figuru, nikoliv parodii.
A jak se vám spolupracovalo s dalšími skvělými herci, jako je například Eva Holubová nebo Jaromír Dulava či duo Genzer a Suchánek?
Můj Václav tam má trochu intimní roli. Potkávám se s Matějem Dadákem, v jedné scéně s Jakubem Prachařem (se kterým je vždycky sranda a uvolněná atmosféra), s dalšími jsem se setkával spíše v zákulisí. Ale například s panem Dulavou nebo paní Holubovou bych si zahrál moc rád, tak snad příště. (smích)
Co vás nejvíc baví, když neimitujete?
Neimitovat. (smích) A dobré filmy, dobrá muzika, setkání s přáteli a relax v přírodě…
Imitátor Jablonský trpí depresemiJeho lékem je láska a práce |
Rád a velmi dobře bavíte spousty lidí kolem sebe, sám jste ale od dospívání trpěl depresemi... Jak těžké bylo s nimi bojovat a přitom být stále zábavný?
Je potřeba být profesionál. A navíc práce dokáže rozptýlit aspoň na chvíli všechny možné chmury. Možná to ani nebyly deprese, jen „blbej život“. (smích) Třeba jsem se jen moc poddával špatným věcem. Už jsem dospěl.
Jak jste na tom dnes? Je vaše soukromí už veselejší?
Rozhodně je to veselé. Mám hezký život. Práci, co mě baví, předávám lidem smích, oni mi tu energii vrací svými reakcemi a já ji zase předávám dál. Mám přátele, mám kde bydlet, mám co jíst... Já bych neměnil.
O čem momentálně sníte?
Momentálně o tom, že až dokončím tento rozhovor, vyrazím si na steak. Říkal jsem vám, že mám hezký život. (smích)
