Už téměř dvacet let jste členkou České filmové a televizní akademie, která rozhoduje o udílení Českých lvů. Jak jste prožívala loňský rok, kdy byl nominovaný film vaší dcery Terezy Nvotové s názvem Špína?
Členkou ČFTA jsem od doby, kdy jsem sama Českého lva získala za roli ve filmu Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. Musím přiznat, že se k tomuto úkolu stavím celkem zodpovědně, navíc tak získávám přehled o filmové tvorbě obecně a to mě baví. Každý rok se těším na nové filmy, které se snažím shlédnout. Faktem je, že když mě nějaký film nepřesvědčí už ho nedokoukám.
Loňský ročník byl pro mě hodně emotivní, ve filmu mojí dcery Terezy Špína jsem navíc i hrála a byla nominována. S napětím jsem očekávala, jak to dopadne. Přiznávám, že jsem byla zklamaná, když z tolika nominací ve všech možných kategoriích vyšla jen jedna za střih. Ale samozřejmě, dnes už to beru s nadhledem, vždyť i samotné nominace znamenají pro ten film hodně. Navíc má za film Cenu kritiky a spoustu dalších ocenění z filmových festivalů v zahraničí.
Jak mimochodem vzpomínáte na předávání Oscarů, kterých jste se díky nominaci filmu Musíme si pomáhat mohla osobně zúčastnit?
Už je to celkem dávno a každý se mě na to pořád vyptává. Byla jsem hodně překvapená, že jsme nominováni. V té době jsem zrovna zkoušela novou hru, hned po premiéře jsem sama odletěla do Los Angeles, kde mne už čekali režisér a producent, a já se těšila i bála, jak to všechno bude. Samotný ceremoniál byl hodně podobný našim filmovým cenám, všichni se tam navzájem znali, zdravili se, objímali, jen nás neznal nikdo (smích).
Přestože jste herectví nikdy nestudovala, za své výkony jste získala již několik cen, jste třeba držitelkou hned dvou trofejí DOSKA za své divadelní role.
Mojí školou bylo vždycky divadlo. Během jedné sezony jsem nazkoušela pět až šest představení. Pod vedením renomovaných režisérů jsem prošla Shakespearem i ruskou klasikou. Víc jsem se nikde jinde ani naučit nemohla. Všechno je relativní.
Studia vám navíc neumožnil komunistický režim kvůli emigraci vašeho bratra.
Jistě to s tím souviselo. Bratr emigroval do Itálie, chtěl studovat ve Vatikánu a být farářem a asi i tak trochu utekl před naším přísným otcem. Ten chtěl mít z bratrů lékaře a já měla být právničkou. Kdyby žil déle, kdoví, jak by to s mou profesí tehdy dopadlo. Bratr si tehdy asi neuvědomil, jaké svým odchodem způsobí celé rodině problémy. Po revoluci se vrátil, ale myslím, že byl rozčarovaný z naší církve, která se v nových svobodných časech vůbec jako svobodná nechovala. A podle všeho to vypadá, že se neosvobodila dodnes.
Dětství jste prožila ve Vrátné dolině na úpatí Malé Fatry. Vaší nejoblíbenější hrou prý bylo hrát si na Čechy.
Přesně tak, předstíraly jsme s kamarádkami, že jsme cizinky, ale samozřejmě jediný dostupný cizí jazyk pro nás byla čeština. A vidíte, v Čechách jsem dnes skoro jako doma (smích). Dcera Tereza si zase v dětství hrála na Mečiara a teď o něm natočila film, ve kterém se dokonce objevují záběry z jejího dětství, kde kamarádce „reportérce“ coby Mečiar odpovídá na mikrofon. Dětské sny jsou velmi silné, často se stanou skutečností.
Díky své starší dceři Dorotě Nvotové jste mimochodem měla možnost poznat další hory, tedy poněkud větší než byla Malá Fatra.
A nejen to, dokonce jsem si v Himálaji v ájurvédských lázních léčila svá bolavá záda! Dorota v Nepálu žila a dnes vlastní cestovku, která působí nejen v těchto destinacích.
Vraťme se do vašich divadelních začátků. Byla jste i v Radošínském naivném divadle. Naučila jste se tam používat humor?
Byla jsem komik už na střední škole, ráda jsem spolužáky bavila a vlastně i moje první role byly komické. Humor se snažím propašovat do každé postavy, ať už je jakákoliv. Jsem toho názoru, že i vážné a dramatické situace je třeba někdy vidět z nadhledu proto, abychom je vůbec mohli přežít.
Jak to bylo s humorem ve vašem monodramatu s názvem Současná Médea, za které jste dostala jedno z vašich divadelních ocenění?
To byla jedna z mých nejtěžších rolí vůbec. Monodrama jsem hrála jen dvakrát v životě a přiznávám, že to není můj šálek kávy. Potřebuji spoluhráče. Příběh Médey je velmi dramatický, v tomto představení byl však postavený tak, že v úvodu prostor pro humor byl. Ale zato závěr! Vražda vlastního syna. Něčím takovým nejsem na jevišti schopná skutečně být, v tomto případě jsem jen věcně odříkávala text, což má také svou sílu.
I když monodrama není váš šálek kávy, paradoxně jste jím zahájila svou divadelní kariéru v Praze.
Představení Jašek bylo vůbec první, které jsem v Praze nazkoušela. Tehdy ještě divadlo Studio DVA nemělo svou stálou scénu, hráli jsme ve Švandově divadle. Od té doby považuji toto divadlo za takovou svojí pražskou domovskou scénu, byla jsem součástí mnoha jeho projektů, momentálně na Malé scéně zkoušíme s Bobem Kleplem představení Polibek.
Díky svým pražským angažmá jste nucena často dojíždět, už vám nechvalně proslulá dálnice D1 připravila perné chvilky?
Nejednou. Několikrát jsem dobíhala na poslední chvíli, nebo se posunul začátek představení, zatímco já trčela v nějaké nehybné koloně aut. Jednou jsme dokonce v noci stáli v zúžených pruzích zašprajcovaná všechna auta čtyři hodiny vedle sebe tak, že ani nebylo možné otevřít dveře a vystoupit. Ještě, že jsem si tehdy stihla odskočit na pumpě (smích). D1 by byl možná dobrý námět na absurdní komedii. Občas se snažím využít i vlak, tam je však člověk vázaný na přesné odjezdy, což se dá skloubit jen někdy.
Vzpomene si na nějaké nezapomenutelné divadelní přeřeknutí?
Moje přeřeky nebyly zase až tak vtipné, ale na premiéře představení Čtyři sestry v pražském divadle Studio DVA se Ivaně Chýlkové podařil neskutečný kousek! Místo „po hlavním programu“ řekla „po pohlavním styku“ a to byl konec. Tak strašně jsme se smály, že jsme nebyly hned schopné pokračovat dál. Pobavilo to i diváky, což bylo dobře.
Co vám dělá v češtině největší problém?
Jednoznačně slova, kde je za sebou mnohokrát „ř“. To mi připomíná seriál Letiště, kde jsem coby jedna z hlavních postav letuška Anna, nevím proč, pěstovala řeřichu! Skoro celý jeden díl se o tom mluvilo a já byla přesvědčená, že mi to tehdy scenáristé udělali schválně. Na tento seriál vzpomínám moc ráda, i když je to dávno. Skvěle jsme se s kolegy při jeho natáčení bavili. Tam jsem se mimochodem poprvé setkala s Bobem Kleplem, mým současným divadelním kolegou. Tehdy byl můj šéf, na jevišti to bude teď jinak.
Anna Šišková
Jak vnímáte obecně současnou seriálovou tvorbu?
Dnes se točí spousta krásných věcí, líbí se mi zahraniční produkce, obzvlášť seriály na Netflixu nebo HBO jsou opravdu kvalitní. A pokud mám čas, ráda se na ně podívám. Máme se ještě hodně co učit, i když občas se objeví nějaké vlaštovky, jako třeba seriál Tajné životy, kde jsem měla také možnost hrát. Když je seriál dělaný pomalu, navíc filmovou technikou, je to hned vidět.
Litovala jste někdy odmítnuté nabídky a naopak?
Nikdy. A vždy se mi naopak potvrdilo, že co jsem odmítla, odmítla jsem správně. A pokud už něco přijmu, vždycky se na tom snažím najít něco dobrého, jinak bych to totiž nemohla dělat. A podobně to mám i v životě. Na všem se snažím hledat to dobré.
