Říjen je pro Báru Nesvadbovou měsícem premiér. Vychází jí nová knížka a představí také kolekci klobouků. Ovšem její jméno se objevuje i ve spojitosti s prostředím, které jí dosud pracovně příliš blízké nebylo – s divadlem.
Před časem jste po 17 letech opustila práci šéfredaktorky společenského časopisu. Kromě psaní je pro vás teď hlavní divadlo?
Mám před sebou mnoho projektů a mezi ně patří tři divadelní představení. První je hra podle mojí knížky Laskonky, kterou dělá Irena Žantovská a už se začíná zkoušet. Další je představení podle Bestiáře, to bude hodně vtipné. Dělat ho bude Roman Štolpa a nyní se dopisuje scénář. A pak je to hra podle Přítelkyň, která je ve fázi příprav. Už 26. října mi vychází povídková knížka a 11. října vychází ucelená kolekce mých klobouků.
V září jste také pokřtila svou knihu Síla stylu, která je především o módě. V ní píšete, že móda je vyjadřovací prostředek. Přemýšlíte tedy už ráno nad tím, koho potkáte, co budete řešit a podle toho vybíráte oblečení?
Určitě nad tím přemýšlím, ale nesmírně krátkou dobu, protože můj šatník je vlastně mým zrcadlem. Mám velmi ráda černou barvu a většina mých věcí si je hodně podobných, takže nemusím dlouho hledat. Dokonce věřím, že kdyby do mého šatníku nahlédl cizí člověk, asi by si myslel, že některé věci jsou i stejné. Takže výběr je opravdu většinou hodně rychlý. Navíc nejsem člověk, který by podléhal trendům a mám ujasněný svůj styl oblékání.
Je zvláštní, že to říká žena, která byla tolik let šéfkou časopisu o módě, stylu a trendech.
To je pravda. Nechci vyloženě říct, že kovářova kobyla chodí bosa, ale možná té módní inspirace bylo tolik, že jsem jí byla až přesycená, že jsem neměla potřebu uplatňovat ji sama na sobě.
Mnohdy to trvá a stojí to pár přešlapů, než člověk najde svůj styl, pokud jde o oblékání. Stává se vám, že když si prohlížíte starší fotky, říkáte si dnes, co jste to proboha nosila?
Je to samozřejmě o názoru. Pro spoustu lidí můžu šlapat vedle i teď. Takové to poznávání jsem měla v rámci puberty, takže jednu dobu to byli depešáci a všechno jsem měla černé, pak to byly svítivé mikiny, pak pro změnu roztrhané věci a černé nehty. Různě se to prolínalo.
Vy jste měla v pubertě ráda Depeche Mode? Takže kromě černých věcí pro vás byla tehdy typická i mírná deprese a nihilismus?
Myslím, že to mi vydrželo dodnes. Navenek jsem dost velký smíšek, ale upřímně ve své vlastní povaze jsem dost introvertní a přemýšlivý tvor. Nejsem vlastně moc veselá. Zejména pro lidi, kteří se mnou žijí.
Proto máte tak ráda černou?
Říká se, že černá je uniforma lidí z módy. Většinou lidé, kteří dělají módu, sami moc výrazní nechtějí být.
V čem ženy nejčastěji chybují na cestě v nalezení vlastního stylu?
Myslím, že nejčastěji se chybuje v tom, že se člověk zamiluje do falešného obrazu a odrazu. Mně se kdysi strašně líbily jedny boty, které jsem v reklamě viděla na nohách Claudie Schiffer. Strašně se mi líbily, byly vázací a vypadaly jako ze starého Řecka. Řekla jsem si, že je musím mít. Jenže mi nedošlo, že mám trochu širší kotníky a docela velká kolena a že Claudia má opravdu zcela jiné nohy než já. Takže na mně tyhle krásné boty vypadaly o poznání jinak. Myslím, že tohle je ono – že se zahledíte do něčeho, co se vůbec nehodí k vašemu typu.
Bára Nesvadbová■ Narodila se 14. ledna 1975 v Praze. |
Vnímáte to na českých ulicích často, když se kolem sebe ve městě rozhlédnete?
Je to vidět často, ale na druhou stranu mě naučilo moje dítě nekritizovat. Je to strašné, ale musela mě to naučit moje dcera. Jednou jsem v její přítomnosti zrovna otáčela oči v sloup a říkala při pohledu na něčí oblečení jí: Jak je to možný?! Nechápu! Chovala jsem se prostě hrozně. Jako hlupák. Zrovna jsme jely k ní do školy a ona se na mě podívala a říká: Maminko, ty se nestydíš? Co kdyby tě ti lidé slyšeli? A mně v tu chvíli došlo, jaká je to hovadina. Jak se to chovám? Co si to vůbec dovoluju?
Takže dcera vám nastavila zrcadlo?
To ona mi dělá furt! Je to strašné, ona je stokrát rozumnější než já. Třeba nedávno jsem chtěla stopovat a ona na to: Maminko, jak se to chováš? Co kdyby tě někdo znásilnil? Sice jsem jí na to řekla, že je mi 43, ale s tímhle argumentem jsem neuspěla.
Není vaše dcera teprve v pubertě?
Bude jí šestnáct a myslí si, že ona má být ten rodič. Teď nedávno jsem zrovna přišla s takovým nápadem, že by mě hrozně bavilo třeba půl roku jen cestovat, a že bychom spolu mohly létat po světě. Ptala jsem se jí, co by říkala, kdybych jí na půl roku uvolnila ze školy. Odpověděla mi, že v žádném případě. (smích)
Máte vůbec vy sama tendenci dávat jí takové ty zásadní rodičovské rady, třeba ohledně prvních lásek?
To sice moc nejde, ale samozřejmě že i tohle spolu probíráme. Ona mi vyčítá moje vztahy a já jí případně někdy vyčítám její. Nebo si naopak někdy říkáme, jak je to super. Nedávno mi říká: Mami, nemůžeš mu odepisovat hned, musíš chvíli počkat! Já na to, že přeci nebudu takový manipulátor. Když se mi někdo líbí, tak mu přece napíšu hned. Načež mi odpověděla: No tak to zase nevyjde, no.
25. listopadu 2017 |
