Komička, moderátorka, zpěvačka, herečka, textařka. Co vás nejvíc baví?
Zatím mě pořád nejvíc baví psát písňové texty. Ze všech mých činností je tahle nejsvobodnější, a taky si při ní nemusím hlídat zevnějšek. To mi nakonec vyhovovalo i během práce v rozhlase, na kterou dodnes často a s láskou vzpomínám. Teď mám pořád pocit, že bych si jednu z těch činností měla vybrat a věnovat se jí opravdu pořádně. S disciplínou stand-up laškuju už hodně přes deset let. Kdy jsem začala s Komici s.r.o., to si už nevybavuji, ale hned si vybavím principála Miloše Knora a náš firemní komický přepravník, který do poslední chvíle před dojezdem připomíná velkokapacitní pohřebák.
Jste v obležení samých mužů. Jak se vám vlastně spolupracuje s Lukášem Pavláskem, Tomášem Matonohou či Michalem Kavalčíkem?
Výborně! Ono se totiž o spolupráci v pravém smyslu slova nejedná. Stačí nekazit si navzájem reputaci špatnými nebo málo vtipnými výstupy, a pokud možno dodržovat při vystoupeních časový harmonogram, aby se v rámci jednoho večera dostalo na všechny přiměřeně. Ty dlouhé jízdy autem a pobyty v šatnách už se vždycky nějak překlepou. Ale kdybychom takhle s chlapci seděli v kanceláři nějaké nadnárodní korporace... nevím, nevím.
Cítíte se mezi nimi jako jediná žena dobře?
No, dlužno říct, že pod jejich vlivem tvrdnu a hrubnu, jakkoli nejsem povahou žádná jemnohmotná sopranistka. Zase mám ovšem jedinečnou příležitost pozorovat chlapy, což je velmi inspirativní, obzvlášť ve chvílích, kdy na mě zapomenou. A to se děje skoro pořád, protože převlékat se chodím zásadně na toaletu. Ve filmu Komici s.r.o. The Tour, který mapuje zákulisí z našich cest, je vidět, že v několika chvílích nebylo ani patrné, kdo mluví. Já třeba mám díky doutníkům hlas už nízko položený. Samozřejmě na jiných akcích, kde jsem podpořena ženami, tam si tu svou ženskou šatničku vydobudeme. Tady to není možné, protože kdybych si jen zkusila své ženské nároky prezentovat, tak bych dopadla šeredně. To už vím, že nemůžu.
Jak vlastně lidé reagují na tento druh humoru?
Nejčastěji srdečným smíchem, což je jistě v pořádku. Ale tu a tam, alespoň v mém případě, přiletí nějaká ta jedovatá slina nebo urážlivý mail, potřeba poučovat, vysvětlovat vhodnost či nevhodnost toho a toho vtipu. Mívám od diváků v poště i nevyžádané celoživotní příběhy s urputnou obhajobou jejich postojů, ať už se týkají politické orientace, nedostatku financí, výchovy dětí či neschopnosti dosáhnout orgasmu. Inu, kdo seje vítr, sklízí bouři!
Lukáš Pavlásek, Tomáš Matonoha, Richard Nedvěd, Miloš Knor a Michal Kavalčík
Mohla jste do vzniku filmu zasahovat?
Původně jsem chtěla. Chtěla jsem se samozřejmě prezentovat jako trochu hezčí a chytřejší paní. Ale v případě skoro nepřetržitě snímaného dokumentu to prostě nejde. Děj se vůle osudu a zvůle režisérova! Upřímně, moc dobře se mi nehrálo nikde. Víte, já jsem jako bývalá vychovatelka trochu poznamenaná snahou mít přehled o dění ve třídě nebo na appelplacu. Vidět nebo aspoň tušit, kde kdo nedává pozor, slyšet, kde se někdo baví až tak, že se o tom baví. A nejradši bych i diváky v zadních řadách kontrolovala ostřížím zrakem, abych podle jejich výrazu poznala, jestli pochopili. Nic z toho vám v obrovských sálech typu brněnského Boby Centra dopřáno není. Na druhou stranu, když se vašemu vtipu zasměje naráz celá Lucerna, je to hodně příjemný pocit, na který by se asi dalo zvyknout.
Co se vám nejdivočejšího či nejnebezpečnějšího při cestách přihodilo?
Ty cesty samotné byly dostatečně divoké a nebezpečné! To máte: dvorní řidič Zbyněk se svou oblíbenou rozhlasovou stanicí na plné pecky, dva kameramani s rozjetým záznamem a věčně překážejícím dvoumetrovým mikrofonem, uprostřed vozu jen tak naaranžovaná vachrlatá zářivka, aby bylo vůbec co točit, přísný Miloš Knor s vážně míněnými připomínkami k programu, no a pak už jen nás pět. Co kus, to osobnost s vlastním názorem, bohatým vnitřním životem a potřebou komentovat cokoli, nebo aspoň sedět u okýnka. Ještěže Ríša Nedvěd prakticky vůbec nemluví, nemluvil a mluvit nebude.
Jaké jste vy sama měla první pocity z filmu?
Smála jsem se, i nahlas. To jsem nečekala. Tak snad se budou smát i jiní. Vím, že za lístky se taky platí. Ovšem i v případě naprosté nepobavenosti a nespokojenosti můžou naše opusy divákům dobře posloužit, například jako vděčné téma k diskusi nebo jako rozbuška k emoční rozcvičce. A navrch dostanou ještě ten slastný pocit, že jsou přece sami daleko vtipnější než ti takzvaní umělci, kteří se humorem živí. No, jen přijďte a třeba pak změníte zaměstnání!
Ester Kočičková
Měla jste třeba i chvilky, kdy jste se zastyděla?
Mám tam myslím jednu silnou a dlouhou chvilku, kde se stydím, protože filosofuji a ještě se tam dávám do kupy po minulém večeru. Takže to jsem si velmi dobře patrná. To jsou chvíle, kdy bych měla mlčet, ale tady to nebylo možné, protože jsme opravdu měli kameru neustále někde za sebou, před sebou, vedle sebe. Když to nebyl pan režisér nebo jeho kameramani, tak to byli kluci a ono se to tak nějak shrnulo do těch koulí, kde jsme pořád natáčení. Bylo to hodně vyčerpávající. Tady se přesně chytla jedna ta chvíle, kterou jsme si mohli odpustit, ale zase jinak tam tolik nejsem, mohlo to být horší.
Měla jste tam asi nejodvážnější vystoupení, když jste popisovala dámský orgasmus. V několika částech filmu jste o tomhle úseku polemizovala s Milošem Knorem.
Ono je to v podstatě jedno z mých nejúspěšnějších vystoupení, ten orgasmus, tedy respektive jak ho předstírat. Samozřejmě mám daleko hlubokomyslnější výstupy, ale všichni právě říkali, že když už tam budu jako jediná žena, tak by to mělo být takové hodně ženské. A tohle tu roli myslím splnilo. Ne, že bych se styděla, to ne. Jsem bývalá vychovatelka, ráda lidi naučím něco, co má smysl. V jiných výstupech jsou ty myšlenky tak nosné, že vlastně nemáte co vystřihnout. Tam bych musela mít plochu tak 15 až 20 minut a na to nebyl čas. Takže zaplať pánbůh za orgasmy a budu ráda, když to lidi bude zajímat a pak si přijdou na představení, aby si to vychutnali. To je v podstatě hodinová přednáška. Ty orgasmy jsou jen taková třešnička na dortu.
Chodí pak po představení divačky za vámi s dotazy?
Ženy často přichází a skutečně ve filmu Komici s.r.o. The Tour, který je aktuálně v kině, je to tak i uvedeno, sama to tam řeknu. Opravdu mi dívky chodí vyjádřit sympatie, že se jich někdo konečně zastal a je to přece normální, když předstírají. Já teď už každé říkám, že to normální není, že jen nepochopila tu scénku. Že nemůže předstírat, že to není dobře. Jakmile předstírá, musí jít pryč. Měla by se pokusit to s tím partnerem změnit. Prozradit mu to a uviděla by, co se stane.
Ester Kočičková při focení plakátu pro Rádio Ořechovka
Než jste šla s tématem ženské orgasmy ven, zjistila jste si třeba nějaké studie, kolik českých žen předstírá?
Myslím, že poslední studie mluví o tom, že asi jedna z 20 žen v životě orgasmus nepředstírala. I já jsem předstírala, kolikrát. Na prstech jedné ruky to můžu spočítat, ale ne víc. To je potom možná to, jak si šlapeme po štěstí. Některým ženám třeba stojí za to ta pohoda, klid a holt se vzdají něčeho svého, na co mají nárok. Nebo si to najdou jinde, ale v tom vztahu potom předstírají. Myslím, že to tak odpovídá - se ženami v publiku mluvím jako s těmi, které v tomto mají praxi, ale přitom by vlastně mít nemusely.
V tomhle ohledu jste svým vystoupením zaujala jistě nejen humorem, ale spoustu obecenstva také přiměla k zamyšlení.
Ruda z Ostravy si ve filmu udělal svůj pomníček a já si ho tam holt udělám asi jako sexuoložka. Dost nerada bych, aby se na mě ženy takhle obracely. I když - možná, že to tak bude. Když se tak na tom plátně vidím, bude lepší, když se tomuhle oboru začnu věnovat a vykašlu se na herectví.
Vás však lidé hodně vnímají jako feministku. Svůj humor zaměřujete především na muže. Jak oni na to reagují?
To bych neřekla, že se soustřeďuju na muže. Jen vnímám a víc zdůrazňuju ty samozřejmé, až doslova vrozené rozdíly mezi námi. Kvůli televizním diskusním cyklům S Ester Kočičkovou na vlně feminismu, které jsem kdysi uváděla, jsem stejně pro řadu mužů jednou pro vždy feministka. O to víc jsou pak překvapeni, když jsem při většině vystoupení na jejich straně. Tedy jenom jakoby. Ovšem často to stačí. A většinou se mi dostává pochvaly v tom smyslu, že nejsem tak protivná, jak se domnívali, což rozhodně povzbudí.
