Helena Růžičková hrála v řadě vašich filmů. Byla to vaše múza?
Ano, určitě. Měl jsem tu největší a nejsilnější múzu ze všech. Ta když vás políbila, hezky, s fortelem, brněla vás hlava ještě půl hodiny.
Působila dojmem, že ráda improvizuje. Nechával jste jí volnou ruku?
I když to tak vypadalo, pravý opak byl pravdou. Byla neuvěřitelně ukázněná herečka a učila se texty přesně podle scénáře. V tom byl její herecký kumšt, že dialogy říkala zcela přirozeně, jako by jí šly rovnou od plic. Nikdy nepřišla s tím, že jí text „nepasuje do huby“, vždy ho řekla tak samozřejmě a normálně. Kolikrát jsem se jí ptal, jestli ten a ten úkon či pohyb jí nebude dělat potíže, jestli ho zvládne. Ozvalo se její „bez debat“, s klapnutím klapky vystartovala, že jsem mnohdy jen zíral. Přes svou tloušťku byla neuvěřitelně pohyblivá. Prostě uměla svou postavu nosit.
Kromě profesionálního vztahu jste byli také přátelé, že?
Helenka byla jako moje sestra, mé druhé já, byli jsme jedna duše ve dvou tělech. Neuvěřitelně jsme si rozuměli. Stačil pohled a Helena přesně věděla, co má udělat. Měla neuvěřitelný pozorovací talent, stále studovala lidi a mnohé z jejich chování si ukládala „na někdy“. A pak přišla chvíle, kdy mohla nějaký odkoukaný povahový rys, gesto použít pro svou roli.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Snažil jste se po její smrti najít pro své filmy herečku s podobným naturelem?
Každý herec má to své JÁ, které je jedinečné a neopakovatelné. Můžete se jen přiblížit k jeho způsobu hraní, výrazu, ale kopírovat ho nemá cenu. Stejně to bude jiné a mnohdy nepovedené. Originál je prostě originál. Vezměte si naše silnější herečky – Nedošínská, Baldová, Zázvorková, Růžičková, Motlová, každá je přece svým výrazem jiná a všechny jsou skvělé.
V létě se do kin dostane vaše nová komedie Strašidla. V té souvislosti jsem si hned vybavila právě Helenu Růžičkovou jako čarodějnici ve vaší slavné pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci...
Helena se do Jasněnky obsadila sama. Hodila pár čísel na papír, chvilku počítala a pak pronesla: „Je ti jasný, že lepší čarodějnici, než jsem já, nikde nenajdeš? Tady je to prostě daný – osmička, pětka, dvě sedmy a devítka, to jsem celá já.“ A jako vždy měla pravdu. Jako dceru jsem k ní přihrál Yvettu Blanarovičovou a duo oblíbených čarodějnic bylo na světě. Vzpomínám si, že na festivalu ve Zlíně, tehdy ještě Gottwaldově, chtěly děti dát hlavní hereckou cenu právě těmto čarodějkám. Soudružky z poroty se křižovaly, že to není možné, aby záporné postavy byly odměněny cenou přímo hlavní, a tak ji nakonec dostala jiná herečka z jiného filmu.
Co bylo při natáčení Strašidel nejnáročnější?
Trikové záběry. Ve filmu je jich na osmdesát a při realizaci strašně zdržují. Aby trik vypadal dobře, vyžaduje spoustu času, trpělivosti, naprostou soustředěnost herců i techniků a mnohdy přímo chirurgické, detailní postupy. A na plátně si ho pak divák ani nevšimne, bere ho jako samozřejmost. To je ale důkaz, že se trik povedl.
Vy sám jste se jako malý strašidel bál, nebo jste je bral spíše jako zábavné postavičky?
Každé dítě má svého bubáka. Tím prvním bývá tma. A ve tmě se skrývá bubáků, jéjej! Jsou pod postelí, za skříní, za oknem, všude. A jen číhají, aby mohli vybafnout, kousnout do nohy, zatahat za vlasy. U mě to byl zprvu čert, pak klekánice. U nás ve vsi žila jedna statná, vysoká, nahrbená stařena, která kopala hroby. Chodila v sukních dlouhých až na zem a svou pomalou, klátivou chůzí jako by číhala, kde jaké dítě sebere. Jakmile se objevila, už jsem prchal! Babička i tetička měly ve stavení hady hospodáříčky. Byly to užovky, které ve sklepech, maštalích a stodolách lovily myši. Věřilo se, že takový had je pro stavení požehnání a ochrana. Kolikrát jsem užovku zahlédl a vždy jakoby zkameněl. V úžasu za ní hleděl a byl jsem jí okouzlen, jak se ladně plazila přes dvůr a zmizela ve stodole. Od té doby mám hady rád.
Naposledy si Helena Růžičková zahrála v komedii Zdeňka Trošky Kameňák 2:
11. června 2016 |
