Jaká byla vaše první a poslední služba v televizi?
První službu jsem měl na Mikuláše v roce 1973 a probíhala klasicky, bez nějakých problémů – až na tu trému. A poslední jsem měl na Silvestra roku 2005. Za všechny své kolegy jsem se s diváky rozloučil, poděkoval jim za přízeň, kterou nám ta dlouhá léta věnovali, zamkl jsem naší odpočinkovou místnost, zhasl jsem a klíč jsem dal pod rohožku. Mezi prvním a posledním hlasatelským dnem už to mám tak nějak vymazáno. Splývá mi to. Roky zkrátka letí. Dohromady jsem v televizi totiž hlásil, jestli dobře počítám, 32 let.
Jak jste se k této práci vlastně dostal?
Šel jsem na konkurz. Jsem sice z herecké rodiny, ale zkušenosti jsem já sám s televizí neměl. Můj táta byl herec a bydleli jsme v domě Městských divadel pražských, který byl po střechu naplněn kumštýři. Se známými lidmi jsem se tedy vídal neustále. Tehdy na konkurzu bylo málo kluků a holek hrozně moc, takže jsem to měl trochu jednodušší. Po nástupu do televize jsme chodili na školení k paní profesorce Aničce Rottové na DAMU. Bylo to úžasné, protože to byla nesmírně vznešená dáma, která nás učila nejen mluvit. Když mě slyšela poprvé, řekla mi: „Hemalo, vy mluvíte jako prase, ale od toho tu jsme, abychom s tím něco udělali“.
Jak vzpomínáte na hlasatelské období?
Tak jistě – je to pořádný kus mého života. Bylo to fajn období – hlavně ta mnohá setkání se zajímavými lidmi. A hezké je, že lidé nezapomínají. Minulý týden mi přišel e-mail od Pelhřimovské agentury, která se zabývá českými rekordy, a psali mi, že jsem byl nejdéle sloužící hlasatel v Československé a potažmo České televizi. A chtěli by mě zařadit mezi rekordmany. Na jednu stranu mi to udělalo radost a na druhou stranu mi trochu zatrnulo, že jsem ve svém mladém věku už rekordmanem.
Nevadí vám popularita, která s prací v televizi přirozeně přišla?
Je hezké, když k vám občas někdo přijde a chce si s vámi udělat selfíčko. Já jsem si vlastně také celý život dělal selfíčka. Kdykoli jsem někoho známého potkal, tak jsem se s ním vyfotil. A dnes už takových fotek mám asi čtyři sta. Když ke mně na ulici tedy někdo přistoupí, potěší mě to, protože lidé jsou ve své podstatě ve většině milí.
Co vám tato práce vzala a co dala?
Dělali jsme o sobotách a o nedělích, takže mi někdy vzala volný čas, který bych mohl trávit s rodinou. Se svou ženou jsem chodil už dlouho předtím, než jsem vyhrál konkurz na pozici hlasatele. Je to má studentská láska. Spolužačka ze střední školy. Jsme spolu dodnes. Takže manželství mi to nijak nepoplenilo. Že by mi ho to vylepšilo, to ale také říct nemohu. Prostě klasika, nic zvláštního. Pak jsem ale zase měl ve všední den volno a to bylo fajn, protože se dala vyřídit spousta věcí.
Neměl jste ambice posunout se v rámci televize někam výš?
Během prvních let, co jsem byl hlasatelem, jsem dálkově studoval vysokou školu. Zvolil jsem si žurnalistiku. To trvalo asi pět let. A pak teoreticky šlo dělat redaktora, ale moje zaměstnání programového hlasatele bylo volnější. Naštěstí těch aktivit i mimo televizi bylo docela dost – řadu let jsem třeba jezdil zájezdové představení s Jirkou Wimmerem a ten říkával, že moc peněz si sice nevyděláme, ale zase máme dost volného času. A to jsem vyhodnotil jako svou prioritu.
Co jste dělal poté, co hlasatelé v televizi skončili?
Dostal jsem od televize nabídku na další práci. Takže jsem zůstal až do roku 2014 na pozici režiséra dne, který má na starosti denní vysílání. Bylo to zajímavé, ale celodenní práce mě přece jen časem začala zmáhat. No a teď jsem na volné noze. Ta léta běží jako koňské spřežení, nad kterým práská bič. Tak jsem si jednoho dne řekl, že tam buď můžu umřít, nebo si můžu ještě trochu užít života. Tak jsem zvolil ten život.
Našel jste si nějaký koníček?
U mě to s koníčky bylo takové vachrlaté. S manželkou jsme měli tři děti vždy po šesti letech. Takže jsme vlastně měli takové tři jedináčky. S radostí jsem se jim spolu s manželkou věnoval. Jezdili jsme k našim na chalupu, pak jsme měli už vlastní. Takže bylo pořád co dělat a děti byly jedním z mých koníčků. Dodnes hrávám se synem tenis a jezdíme na výlety. Snažíme se trochu poznávat republiku a svět. Všechno uteklo tempem, řekl bych, až zběsilým.
Potatilo se některé z dětí?
Můj synek Jakub od mládí daboval. Už v pěti letech začínal a vydrželo mu to docela dlouho, asi do puberty. Pak se mu zlomil hlas a přestal. Takže ten se trochu potatil. No a z vydělaných peněz, které jsme mu dávali na stranu, vyjel na rok na Nový Zéland a procestoval si Asii. Pak si udělal školu a teď dělá asistenta režie u filmu. No a dcery, ty studovaly. Starší Andrea už má děti, takže máme dva vnuky a mladší Nikol dostudovala loni a taky už pracuje.
Jaký jste dědeček? Vymýšlíte s vnuky lumpárny?
Moc velké lumpárny neprovádím, protože mám dost práce. Ale samozřejmě když dcera potřebuje hlídat, nebo mám volno, tak s nimi trávím čas. Vnoučata se snažím užít a nejlepší je, že si s nimi pohraji nebo jdeme třeba do kina a pak je můžu vrátit.
Alexandr Hemala s manželkou
Máte nějaký sen?
Já jsem se vždycky snažil držet sny na uzdě a neplánovat si něco, co by bylo náročné uskutečnit. Myslím si, že jsem docela spokojený člověk. Nejsem žádný maximalista, který by potřeboval mnoho věcí. Já mám rád naši chalupu a volné dny, kdy jdu se psem do lesa.
Změnil byste něco z minulosti, kdybyste mohl?
Fascinují mě lidé, kteří říkají, že by nezměnili nic. Takoví lidé mi jsou trochu podezřelí. Já si myslím, že by se určitě dalo něco změnit. Když pak skončíte na operačním sále kvůli tomu, že jste kouřili více, než je zdrávo, tak byste si asi zvolili jinou cestu životem a na to kouření se raději vykašlali. Mohl jsem cigaret vykouřit méně a bypass jsem nemusel mít v padesáti, nebo jsem se pořádně mohl naučit nějaký další jazyk a těch příkladů by asi bylo víc.
Sportujete?
Moje žena by řekla, že se na ten sport v televizi spíš dívám, než že ho provozuji. A je pravda, že asi díky profesionální deformaci na televizi koukám víc, než je zdrávo. Nedávno jsem byl u léčitele s tím, že mě bolí oči. Asi se moc díváte na televizi, prohodil lakonicky. To bych měl trochu zkorigovat. Ale snažím se hýbat, chodím na procházky se psem, plavu, hraji tenis, ale rekordy netrhám.
Řídíte se v životě nějakým heslem?
Snažím se nečinit druhým to, co nechci, aby oni činili mně. A také neztrpčovat jiným život, to je podle mě morální poklesek. Všechno totiž utíká tak rychle, že nestojí za to lámat si zbytečně s věcmi hlavu.
Jste šťastný?
Líbilo se mi, co vždycky říkal pan doktor Plzák. Permanentně šťastný prý může být jen blbeček. Ve skutečnosti jde v životě hlavně o to, najít vyrovnanost a najít spokojenost. Jde o harmonii. Není potřeba být neustále šťastný, ale když budu v pohodě a nebudu se rozčilovat nad hloupostmi a dovedu nad věcmi mávnout rukou, budu nejspokojenější. A to se snažím celý život učit. Je to ale mnohdy řehole. Mám rád klid a setrvalý stav v míru.
Co byste vzkázal lidem, kteří se chtějí stát moderátory?
A jsme u toho – moc mě v mladí nebavilo být někým poučován. Ale když jinak nedáte. Je třeba mít pozorovací talent a využívat každé chvilky, která se nabízí. Něco si přečíst, na něco se podívat. Svým dětem jsem vždycky říkal, ať se koukají okolo sebe a kochají se věcmi, které je obklopují. Je potřeba nasávat atmosféru, protože jedině tak pak můžete tyto věci nějak zúročit. Na lidech, které potkávám, je přesně vidět, kdo je moudrý a má kus života odžito. A jak se tak rozhlížím tím světem vezdejším, velké množství energie se utápí v koukání do mobilního telefonu. Ta energie vlastně padne do kanálu a to je škoda.
Hemala v reklamě propaguje počítačovou hru:
