Jak dlouho vám trvá příprava na divadelní roli?
To je různě dlouhé. Záleží i na tom, jak je role rozsáhlá, pak taky jestli stačí čerpat ze své vlastní osobní zkušenosti nebo odpozorovaných věcí. Pokud se jedná o něco, kde jsou důležitá fakta z historie, tak se snažím načíst i všechny potřebné informace, nakoukat filmy. Naopak komediální role pak často vznikají přímo na scéně, na zkouškách. Nedá se říct, jak dlouho přesně to trvá, protože nad tím stejně pořád přemýšlím. Nosím si práci domů.
Eva JosefíkováNarodila se v Uherském Hradišti, kde se už jako malá holka v roce 1999 začala věnovat divadlu jako žákyně literárně-dramatického oboru ZUŠ. Později vystudovala DAMU obor činoherního herectví. V současnosti účinkuje v několika divadlech - Divadle Bez zábradlí, Švandově divadle a dalších. Je členkou stálého divadelního souboru a je také filmovou herečkou. Hrála například ve filmech Gympl, Vejška, Korunní princ nebo Donšajni. |
Převyprávíte texty někomu?
Já si je říkám sama doma a vždycky se směji tomu, že sousedé už si asi myslí, že jsem schizofrenička, protože si mluvím sama pro sebe. Největší podíl na zapamatování textu pro mě však mají zkoušky.
Koukáte se na sebe doma při čtení textů do zrcadla?
Já se do zrcadla záměrně nekoukám, jen když se chystám na casting, tak si to občas v zrcadle zhodnotím, abych měla hrubou představu, co už je třeba pro kameru moc.
Podle čeho si vybíráte role?
Momentálně jsem členkou stálého divadelního souboru, což znamená, že si role nevybírám, ale věřím a cítím, že jsem v dobrých rukou a v dobrém kolektivu. Předtím jsem byla rok na volné noze, takže jsem si vybírat mohla, ale pochopitelně mi někdo musel roli nejprve nabídnout. V takových případech se rozhoduju hlavně podle toho, co tam bude za lidi, jestli mě zkoušení bude těšit, nebo ne. Díky tomu hraji kromě domovského Švanďáku ještě v Divadle Bez zábradlí, ve Strašnicích, v Celetné, na Štvanici a v Kladně.
Jinak všechno, co jsem kdy natočila, bylo vždycky přes casting. Také se rozhoduji podle toho, jestli budu mít možnost zkusit si před kamerou něco nového. Třeba jízdu na koni, hru na housle, atletiku, cizí jazyk a podobně.
Když se vidíte v televizi, hodnotíte se nějak?
Když vidím poprvé svůj film, tak potom vždycky doma brečím. Opravdu. Pokaždé je mi z toho hrozně zle, protože vidím strašnou spoustu věcí, které jsem mohla udělat lépe. S mnoha věcmi nejsem spokojená. Pak se nějak smířím s tím, že už se s tím nedá nic dělat a nezměním to. A když to vidím pak znovu, už to neřeším. Na divadle mě baví, že když to jednou pokazím, můžu to příště vylepšit. A nebo třeba pokazit ještě víc. Ale je to pokaždé nanovo a jinak. Film je konzerva, se kterou se po natočení už nic nedá udělat.
Necháte si poradit od starších kolegů, když tápete?
Moc ráda. Musím zaklepat, že jsem se zatím nikdy nesetkala s žádným poučováním a uzemňováním. Když mi dávají kolegové nějaké rady, nebo připomínky, naopak je to velmi k věci a nápomocné a jsem za to vděčná. Já mám ke starším kolegům obrovskou úctu. A pokaždé mě překvapí, jak je ta starší generace herců otevřená a přátelská. Hlavou jsou všichni neuvěřitelně mladí a to mě moc baví. Je s nimi velká zábava a myslím si, že nejen já, ale i ostatní lidé se v generaci těch hereckých bardů cítí dobře.
Jak to máte s kostýmy? Pomáhají vám?
Třeba v Divadle Bez zábradlí ve hře Garderobiér mám dva copánky a sukýnku a košili a jsem za takové to slušné děvče a hned mi díky kostýmu hlas poskočí výš a cítím se na patnáct. Celkově jsou kostýmy velké plus.
Eva Josefíková s kolegou Josefem Cardou během představení Garderobiér
Byla byste ochotná si kvůli roli oholit vlasy?
Před podobným rozhodnutím už jsem v minulosti jednou stála. Tenkrát se mi do toho nechtělo, ale zpětně mě to mrzí. Kdyby se taková nabídka objevila znovu, uvítala bych to. Musela bych to samozřejmě dobře zvážit, protože nejsem jen filmová herečka a většinu času trávím v divadle. Právě tam by tedy asi proběhl nějaký schvalovací proces. Kdybych nemusela myslet na všechny tyto okolnosti, šla bych do toho ráda.
Existuje něco, co byste ve filmu neudělala?
Ve filmu už jsem se několikrát odhalila. Nahota může být kostým, ale musí to být kostým dobře a smysluplně využitý. Ne jen jako prostředek k předpremiérové kampani v bulváru. Už ten rozdíl bezpečně rozeznám a pohlídám.
Máte nějaký herecký sen, vysněnou roli nebo hru?
O konkrétních rolích nesním, protože nechci být zklamaná. Neznamená to, že si nejdu za svým snem. To spíš on ke mně přišel. Je skvělé, že můžu hrát, že to baví mě, diváky, režiséry. A snažím se do toho dát vždy maximum. Zatím mě v práci provází štěstí. Samozřejmě se občas něco zvrtne, nedopadne, zabolí, ale já věřím, že se mi to pak v něčem jiném v dobrém vrátí. Takže hledím do budoucna, ale spíš v tomhle smyslu.
Eva Josefíková
Nebojíte se stárnutí?
Vůbec ne. Já se na to naopak těším.
Počítáte s tím, že až přijde na řadu potomek, budete se na chvíli muset hraní vzdát?
Já se budu snažit neztratit s hraním kontakt, ale nechtěla bych být matka herečka, která porodí a druhý den už jde zkoušet do divadla. Na rodičovství se těším a bojím se zároveň. Obdivuji své kolegyně, jak to dokážou vyvážit a krásně zvládat. Já teď neumím efektivně zorganizovat ani sama sebe, natož celou rodinu. Je to pro mě zatím vzdálená budoucnost.
Najdete někde mezi prací čas na odpočinek?
Někdy se čas najde. Velmi ráda odpočívám pasivním způsobem. A čím dál tím víc sleduji, že potřebuji nějaký koníček. Když jsem žila na Moravě, bylo to s mým volným časem pestřejší. Měla jsem les za domem, každý den jsem chodila se psem, jezdila jsem na kole, hrála s folklorní kapelou. Za těch šest let tady jsem to všechno ztratila. Naštěstí se ale má práce stala mým koníčkem. Ač to zní jako klišé, je to opravdu tak. A já se stala kavárenským povalečem.
Co vám herectví dalo a co vzalo?
Myslím si, že jsem díky herectví poznala víc sama sebe. Dozrála jsem a dospěla. S každou rolí v sobě najdu něco nového. A trochu mi herectví vzalo soukromí.
Vadí vám, že vás lidé poznávají?
Vnímám, že se na mě lidé dívají a šeptají si. Kolikrát totiž netuší, kdo přesně jsem a s kolegou vedle pak řeší, která z těch hereček tedy asi budu. V baru se mi často stává, že lidé přijdou a osloví mě, protože ztrácejí zábrany. I tak se ale snažím s lidmi slušně komunikovat. Je to zkrátka součást mé práce. Někdy nemám náladu a jde to ztuha. Jindy je to zase fajn a třeba poznám nové přátele.
Je podle vás lepší mít za partnera někoho z branže?
Záleží to na nastavení těch dvou lidí. Každému vyhovuje něco jiného. Samozřejmě je velká výhoda, když váš protějšek rozumí tomu, co říkáte, jak se asi cítíte. To ale neznamená, že člověk jiného povolání by to nedokázal.
V minulosti jste žila s Jiřím Mádlem. Lovila byste i nyní v hereckých vodách?
Já to primárně neberu podle toho, z jaké branže člověk je. Pro mě je nejdůležitější, abych si s tím člověkem sedla lidsky.
Eva s bývalým partnerem hercem Jiřím Mádlem
Co je pro vás na mužích nejdůležitější?
Nejvíc oceňuji empatii a klid. Já totiž nejsem úplně klidný člověk, takže uvítám, když mě někdo zastaví a řekne mi, abych zvolnila.
Prozradíte, jestli teď někoho máte?
To neprozradím. Já jsem si řekla, že o takových věcech už do médií mluvit nebudu. Snažím se oddělovat pracovní život od soukromého.
Jak to máte se sportem?
Tak sportovní typ nejsem vůbec. Baví mě dělat věci rukama, tvořit, vymýšlet. Zhruba před rokem jsem sama zrestaurovala peřináč po babičce a hrozně mě to bavilo. Užívala jsem si všechny návštěvy obchodních domů s kutilskými potřebami. Trvalo mi to asi osmkrát déle než průměrnému domácímu kutilovi, ale bavilo mě to. Peřináč teď stojí u mě v bytě, a protože se mi tam víc nábytku už nevleze, tak zase nic nedělám. Ale až najdu krásný starý kulatý jídelní stůl, pustím se do renovace s chutí znovu.
Plánujete v létě nějakou dovolenou?
Chtěla bych celkově cestovat a nejen v létě. Nemám na to čas a trochu mě to mrzí. Máme sice divadelní prázdniny, ale během nich většinou něco točím. Každopádně si letos minimálně tři týdny vyšetřím, asi na nějakou Asii, to ještě uvidím. A pak vždy když se naskytne pár volných dnů, chci podniknout krátké návštěvy evropských metropolí.
Máte sny?
Mým velkým snem je zdokonalit se v angličtině a pak oprášit dávno zapomenutou němčinu. No, tohle zní spíš jako sci-fi. Cestovat. A pak klasika. Zdraví a spokojenost sobě a svým blízkým.
Kvůli roli navštívila herečka vězení:
6. září 2015 |
