To chtělo odvahu nechat se na týden zavřít do tmy, ne?
Hlavně to chtělo se k tomu dožít. Terapie tmou mě lákala dlouho. Seděla jsem jednou v ordinaci Andyho Urbiše, který ji provozuje, a někdo mu právě telefonicky zrušil rezervaci. Zeptal se, jestli bych do toho nechtěla jít, a já spontánně kývla. Roční předstih mi připadal jako nekonečno – jako v té pohádce Až opadá listí z dubu. Ale rok utekl velmi rychle, nastřádala se spousta věcí, o kterých bylo potřeba přemýšlet, a spousta dalších, které bylo potřeba v sobě uzavřít - smrt maminky, konec zásadního vztahu - a já najednou znovu seděla u Andyho dveří. Když poprvé zhasl na zkoušku, myslela jsem, že to nedám.
Proč? Co se dělo?
Tělo se v první chvíli brání neznámému, objeví se úzkost, špatně se vám dýchá, strašně buší srdce. Ale trvá to jenom chvíli.
Máte tam možnost úniku?
Samozřejmě. Je tam čtyřiadvacetihodinová psychologická pohotovost. Kdyby člověk nemohl mluvit nebo se dusil, můžete jen zmáčknout knoflík. Naštěstí jsem ho nemusela využít.
Co jste si ze tmy odnesla?
Dozvěděla jsem se o sobě, co jsem se dozvědět potřebovala. A sice že jsem žila v podstatě do svých čtyřiceti let přesně podle toho, jak se ode mě očekávalo. Nikdy jsem si přitom úplně nepřipustila, kdo doopravdy jsem. Samozřejmě že si neseme nějaké zatížení z výchovy, z modelu, v jakém vyrůstáme, a mnohdy je ke škodě, že se ho snažíme opakovat. Nesmírně jsem si vážila své maminky a strašně bych si přála být jako ona, ale prostě nejsem. Pokud sami sebe přijmete, strašně se vám uleví, až pak se můžete posunout dál.
To sebepřijímání nemusí být příjemné.
Může být i velmi nepříjemné! A taky to, co o sobě zjistíte, nemusí být atraktivní pro okolí, dokonce ani pro vás. Připustila jsem si jakousi vnitřní divokost, která není vždycky akceptovatelná.
A co další stinné stránky?
Spoustu stinných stránek jsem opustila – třeba potřebu vyhovět každému, což považuju za opravdu velmi stinnou stránku, která ničí život spoustě lidem. Už se nevídám s pseudopřáteli, kteří po vás neustále něco chtějí. Úplně jsem minimalizovala okruh věcí a aktivit, které mi stojí za to, abych kvůli nim večer zvedla zadek a někam šla. Prostě jedno z největších pozitiv tmy bylo to, že jsem si uvědomila, co pro mě je a není důležité.
Pomohla vám tma i s rozpadlým vztahem?
Pomohla. Ze tmy jsem tatínkovi dcery Ráchelky napsala poměrně obsáhlý dopis o takzvané vině, která vždycky padne na jednoho z páru – to je jedno, jestli na toho, který odešel, nebo toho, který byl odejit. Došlo mi, že to u nás bylo půl na půl. Snažila jsem se partnera nacpat do své iluze o společném životě, kterou on nesdílel. To, že jsem se s tím nedokázala vyrovnat, byl můj problém, ne jeho. Myslím, že na tomhle základním nedorozumění ztroskotává většina vztahů.
Na iluzích?
Lidi by je neměli klást nad realitu. Každý je ve vztahu samostatná svobodná jednotka. Pokud už někoho do svého života přijímáte, udělejte to se všemi jeho vlastnostmi. S těmi, co milujete i nenávidíte.
A teď je to tedy mezi vámi jak?
Teď máme s Ráchelčiným tatínkem hezký vztah, i díky tomu dopisu ze tmy.
