Nemám ráda, když je mě všude moc, říká Jitka Čvančarová

Herečka Jitka Čvančarová (37) si v současné době dopřává luxus odmítat práci. Taky sleduje televizní taneční soutěž StarDance, díky níž před lety objevila svého muže, tanečníka Petra Čadka (36).

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Jak herečka vnímá články mířící na její váhové výkyvy? A kdy si uvědomila, že se líbí mužům? Více v týdeníku Téma.

Sledujete StarDance i poté, co váš muž s Kateřinou Cajthamlovou vypadl?
Ano, dcera Elenka to miluje. Dokud Petr tančil, fandila klasickým způsobem: „Tati, do toho!“ a hrozně to prožívala. A my s Petrem to samozřejmě taky probíráme.

Tipujete postupující?
Já spíše tipuji, kdo má, nebo nemá nějakou pózu, kdo hraje na pokoru, kdo na stud, kdo je přirozený a autentický.

Tolik stylizace tam bývá?
Třeba ani není vědomá, protože je to úplně jiný druh prezentování se. Ono je obrovsky těžké předvádět se v profesi, kterou neumíte. Já osobně jsem třeba nikdy v životě neměla takovou trému, jako když jsem tančila ve StarDance. Tam jsem pochopila, že z trémy dokáže člověk úplně ztuhnout a třeba ze sebe nevydat ani hlásku, neudělat krok. Prostě nic. Proto mě tam baví hlavně sledovat ty spontánní reakce, kdo je přirozený, kdo má zpracované svoje ego, kdo mluví na rovinu, kdo ne. Někdo je třeba soutěživý a bojí se to přiznat, aby diváky nepopudil. A mě by přitom hrozně bavilo, kdyby někdo přišel a řekl: „Promiňte, jsem soutěživý typ, mám rád ten adrenalin a chci prostě vyhrát!“ To je přece sympatické, když někdo jedná na rovinu. Nejhorší je, když vidíte tu ambici, a dotyčný se přitom naoko upejpá. Ale jedno je jisté. Je to vážně dřina a chce to fakt odvahu!

V televizi jste před nedávnem byla zároveň v seriálech Vinaři i Doktor Martin, snažíte se tohle nějak korigovat?
Ve Vinařích byla výborná parta lidí, strašně mě to bavilo, ačkoli jsem natáčela v dost vypjatém období, kdy jsem zkoušela Tennessee Williamse pro letní scénu Ungeltu. Vinaři pro mě byli takové odlehčení, dobrý černý humor s fajn lidmi. Doktora Martina jsem točila už před dvěma lety, ale bohužel se to v televizi zrovna takhle sešlo, takže jsem opravdu byla na obrazovkách ve dvou dnech.

Říkáte „bohužel“?
Nemám ráda, když je mě moc. Vadí mi, když pak někam přijdu a slyším, jak jsem pořád v televizi. Jsem ráda poskrovnu. Nechci, aby lidi iritovalo koukat často na jednu osobu.

Změnila se v poslední době nějak vaše kritéria přijímání pracovních nabídek?
Rozhodně už mi nečiní problém říct: „Omlouvám se, děkuji vám moc, jsem ráda, že na mě myslíte, ale teď nechci pracovat, chci být s dcerou, s rodinou. Jestli to pochopíte nebo ne, to je váš problém.“ Samozřejmě vždycky mi udělá radost, že na mě tvůrci myslí, nabídek je zaplať pánbůh dost, což je lepší varianta, než čekat na to, jestli vůbec někdo zavolá, ale odmítnout mi nečiní problém. Je skvělý, když člověka živí něco, co mu dělá radost, kde je šťastný, to je životní bonus, ale rodina je nejzásadnější. Elenka je pořád malá a já trošku žárlím na čas, který tráví s někým jiným.

9. července 2014