„Rodiče jsou docela veselí. Tatínek vedl dlouhá léta vězeňský časopis Katr. Ve vězení byl jako šéfredaktor. Přeci jen když jste patnáct let ve vězení, musíte si něco najít. Maminka byla v pasťáku dlouho a jak ji deportovali zpátky do Argentiny, tak přispívala do různých odborných periodik, takže humor v naší rodině kořeny má,“ žertoval Kohák.
Na otázku, jestli s ním maminka nechodila v dětství k psychiatrovi, odpověděl: „Nechodila se mnou, ale chtěla. Byli jsme jednou v kině, ale pak jsem přišel na to, že spolu chodit nebudem.“
Sám je otcem pětiletého syna Honzy a je přesvědčen, že humor po něm zdědil. „Zdědil to po mně, což mě nepřekvapuje. Přeci jen na jeho stavbě jsem se z polovičky podílel a myslím, že je to dobrá katedrála,“ uvedl.
Těší se hlavně na to, až se poprvé pohádají. „Ještě musí maličko dorůst. Těším se na náš první konflikt. I na náš druhý. Zpočátku budu mít navrch já, ale postupem času bude silnější a silnější. Ale máme i bodné a sečné zbraně, tak uvidíme,“ říká Kohák.
Žertuje, i co se týká jeho častých zranění z fotbalu nebo jiných sportů. „Při fotbalovém zápase v Jablonci, kdy jsme hráli benefiční zápas „Hvězdy proti superhvězdám“ a já byl v tom superhvězdném týmu, mi můj protihráč neopatrností a svou nešikovností šlápl na ruku a pokusil se mi ji i zlomit. Ale nepodařilo se mu to. Jen ji pohmoždil,“ vysvětlil Kohák svou zavázanou ruku.
„Lidé si mě ze samé lásky chtějí kousek vzít domů na památku a tím mi i nevědomky ublížit. Ale já se nedám. Tělo z polyuretanu těžko roztrhneš,“ dodal.
