První otázka je nasnadě - proč jste se představila jako Kaira?
Je to mé jméno. Jméno mojí vnitřní cesty, duše, mého já. Nemám na něj papír, ale dostala jsem požehnání. Patří ke mně.
Zdá se mi, že vás dobrá nálada nikdy neopouští. Jak se máte právě teď?
První slovo, co mě napadá je, že se mám hezky. Vůbec tato věta, kterou si mezi sebou podáváme, je myšlená někdy víc hluboce, někdy jen společensky. Já na to velice často odpovídám: „Děkuji, mám se zajímavě“ V tom je obsaženo hodně. Na to mi pak ta druhá strana říká: „To slyším poprvé, to budu taky používat.“ Pro každého to tím pádem znamená něco jiného.
Co se týče práce, působíte především v divadle, ale zaregistrovala jsem, že jste natočila loni dva filmy.
Já bych to možná dala na jeden. V tom druhém (Lovci a oběti) totiž mám tak dvě věty. Jde spíš o srandu a příjemné zpestření. I u Andílka na nervy mám malou roličku, mám z ní ale radost. Bude to pro mě jednou pěkná vzpomínka. Hlavně proto, že se mnou hraje můj pes Punťa. Asi nejvíc jsem si s ním užila při scéně, když jsem v poli, v blátě, v růžovém kostýmku a s podpatky na nohách lezla na traktor sem a tam a Punťu držela furt v náručí. Bylo to náročné natáčení, ale i moc hezké. Těším se na další spolupráci s režisérem Jurajem Šajmovičem a jeho týmem. Domlouváme společně něco, kde nebudu figurovat jen jako herečka.
Chtěla byste víc točit filmy, nebo dáváte přednost divadlu?
Není to tak, že bych dávala přednost divadlu, je to o tom, co mi přijde do cesty. Od školy hraju v divadle nepřetržitě. Nevadí mi, že nejsem tolik vidět na obrazovce. Natáčení u mě probíhá ve vlnách. Půl roku netočím nic, a pak přijde něco většího, co je velice intenzivní, ale na druhou stanu vím, že to skončí. Pokud to vyjde, v červnu mě čeká moc hezký film, který půjde do kin. Dostala jsem v něm hlavní roli, kdy autorka a režisérka mě vidí vnitřním zrakem. Na první dobrou jsem byla vždy obsazována do komedií, ale tohle bude velice civilní a ženská role.
Když mluvíte o ženské roli. V posledních letech vypadáte opravdu skvěle. Jsou to diety, sport nebo nějaký lektvar mládí?
U mě to souvisí s tím, že se stále měním a není to jen záležitost těla. Čím dál víc začínám pociťovat, že jací jsme uvnitř, takoví jsme i navenek. Je potřeba to ale vědomě vyrovnávat. Já mám ráda sport, chtěla jsem si vše vyzkoušet, abych si udělala vlastní názor a zkusila všechno možné – kolo, plavání, tenis, brusle, bikram jógu, pilates. Později jsem začala chodit na jógu, která tak jako pilates skvěle formuje postavu a dává mi i vnitřní pocit vyčištění, avšak není pro mne vysloveně o meditaci. Všeobecně cvičením jsem se začala zbavovat různých fyzických bolestí, které mě do té doby obtěžovaly.
Kromě hraní a moderování pomáháte manželovi na klinice a taky malujete. Proč jste s tím začala?
Už jako malá jsem ráda malovala a projevovat se tímto způsobem mě těší stále, ovšem žádné ambice v tomto směru nemám. Malbu jsem nikdy nestudovala, spíš jsem se snažila cítit barvy. Ráda kreslím pro konkrétní lidi, vciťuji se do nich. Do malování jsem šla naplno a nepřemýšlím nad tím, co si ostatní pomyslí. Tímto způsobem dávám nahlédnout do svého nitra. Když se podívám na své obrázky zpětně, tak mně se líbí. A sama jsem překvapená, jak jsem to zvládla.
Před půl rokem jste měla výstavu v pražském SaSaZu. To už je přeci jen krok od toho se tím živit.
Povedlo se mi třeba pár obrázků prodat, protože je po mně někdo hodně chtěl, toužil po nich. Ale neberu to jako profesi. Uvidíme ale, co mi život přivede do cesty.
Obrazy Kateřiny Hrachovcové
Obrazy máte hodně barevné, jaké barvy máte nejraději?
Na oblečení mám nejraději černobílou, šedou, pudrové odstíny. Ale když maluju, tak miluju barvy. Maluju vnitřek, pocity a ty musejí být barevné.
Další vaší aktivitou je klinika. Váš manžel je veterinář a vy mu děláte v ordinaci sestřičku. Proč?
Dělám to pro sebe, protože jsem toužila pomáhat a porozumět, a taky kvůli svému muži. Chtěla jsem pochopit jeho obrovskou vášeň pro tuto profesi, kde jde o zdraví, život o životní poslání. Jako veterinář je velký odborník. A vůbec je moc dobrý člověk. Ze začátku se mi dělalo samo od sebe i zle. Když jste nad otevřenou ránou, do které svítí světlo, není vám z toho moc dobře.
Setkala jste se i se smrtí?
Je zvláštní, jak člověk vnímá pocity, když odejde někdo kolem nás, třeba právě zvíře. Jak různě lidi ke smrti přistupují. Velice často je to nádherné rozloučení. Řekla bych, že to dělá i můj muž, který dá těm majitelům možnost se rozloučit. Nechá je v klidu a samotné. Občas se stává, že majitelé u rozloučení nechtějí být. Dostala jsem možnost to jejich zvíře v posledním okamžiku držet a nechat ho odejít. Často mi to vžene slzy do očí. Někdy se naopak stane, že odejdu, protože není moje přítomnost třeba příliš vhodná.
Loučení je vždycky těžké.
Nedávno jsem shodou nenáhod mohla být i u mrtvého člověka. Bylo to přirozeně automatické, že jsem se tam ocitla. Hlavou mi sice proběhlo,že řeknu ne, ale nakonec jsem to neudělala. Přišlo mi to krásné, vidět tělo a tu duši, jak si vydechla. Dříve, když někdo umřel, uložili ho do postele a všichni se s ním přišli rozloučit. Znamenalo to uctění jeho památky. Velká událost. Tak jako narození. Nebyl to ale nikdo z rodiny. Šlo o někoho, kdo byl velice sám.
Kateřina Hrachovcová pomáhá manželovi na veterinární klinice.
Když mluvíme o smrti, co zrození? Tím myslím děti a mateřství. Vynahrazujete si to právě láskou ke zvířatům nebo děti plánujete?
Láska mateřská se nedá ničím vynahrazovat. Tu si můžu zatím jen představovat. Když si se mnou kamarádka bude povídat o dětech, já jí můžu říct, že jí velmi rozumím, přesto mi to nemůže nikdo uvěřit, jelikož jsem to neprožila. Že zatím nemám děti, to je tak, jak to je. Na to nemám pro vás ani odpověď. Věci se sešly a sejdou tak, že buď dítě mít budu, nebo nebudu. Mám tři kočky a můj pes Punťa se mnou prožil všechno a je to velký přítel. Moc ho miluju, a ty kočky stejně tak.
Někdy je lepší neplánovat.
O všem, o čem si tady povídáme, to jsem taky neplánovala, že vám řeknu. Co vím je, že budu obklopená dětmi a to svých blízkých, a určitě jim budu co platná. Jsem hravá teta, ale momentálně se věnuju hlavně sama sobě, a to proto, abych vše pak mohla předávat dál. K dětem mám blízko stejně jako ke zvířatům, jsou to čisté duše. Je co se od nich učit, děti jsou láska.
