S manželem Petrem Maláskem vychováváte dnes už čtrnáctiletého syna Petra. Co myslíte, že z něj roste?
Malý Péťa, jak mu všichni říkají, je už o hlavu větší než já. Já bych si hlavně přála, aby z něj vyrostl slušný člověk a aby byl pořád tak pozitivní. Po tátovi dědil krásné veselé oči, teď je ve druháku na osmiletém gymnáziu a zatím se rozhlíží. Táhne ho to k psychologii, což se mi líbí. Ráda si o ní čtu. Ale nechtěl by, abych o něm moc mluvila.
DANA MORÁVKOVÁ. Fotograf: LENKA HATAŠOVÁ / Make-up: IVO ŠPES / Styling: MARTIN GRUNTORÁD / Oblečení: 5.Avenue, Extrem, Onavi, Van Graaf, N.Svet, Dyrberg/Kern,Salamander. Fotografováno v hotelu Augustine Praha
Zaujala mě ta psychologie. Co je pro vás dobrý studijní materiál?
Sám život. A pak si třeba ráda čtu o komplikovaných osudech lidí.
Jaký máte mimochodem odhad na lidi?
Když se s někým seznámím, vždycky vím, jestli je mi daný člověk sympatický, nebo ne. Pak si ale řeknu, že by bylo povrchní ho hned odsoudit, jenže se za půl roku ukáže, že ten první pocit byl správný.
Umíte být v tomto směru kategorická?
Když mi někdo ublíží, tak ano. Jsem sice Lev a hodně toho vydržím, ale když mi někdo hodně ublíží, další kontakt je pro mě nepřekonatelný.
A musela jste se takhle někdy rozloučit s některými blízkými přáteli?
Ano, jednou.
Proč?
Hodně ublížil nejenom mně, ale celé mé rodině. A už bych ho nechtěla nikdy potkat. Ale už se k tomu nechci vracet. Není důvod.
Pojďme ještě k vaší práci. Jak prožíváte svůj současný profesní život? Myslíte si, že jste tam, kde jste toužila být?
Hlavně musím říct, že jsem ráda, že mám práci. Hezkou práci, kterou jsem si vysnila jako holka. A jsem šťastná, že mám dlouholetou práci v seriálu i v divadle, že hraju hry, které hraju, a že mám příjemné kolegy. Třeba v Divadle bez zábradlí jsem téměř třináct let. Za tu dobu jsem spolupracovala s pány režiséry Menzelem, Heřmánkem či Rajmontem. Chodím prostě do divadla ráda a vždycky se moc těším na kolegy.
Býváte ke své práci sebekritická?
Myslím, že jsem soudný člověk, který stojí nohama na zemi. Ale myslím, že herci i režiséři nikdy nejsou spokojeni, a to je asi ten motor, který člověka žene dopředu. První film jsem točila ve třinácti, teď je mi čtyřicet. A je jasné, že si řeknu, že jsem to tehdy mohla udělat tak a tak. Ale už by to nemělo kouzlo toho okamžiku. Je to tak, jak má být.
Chodíte si i dnes někam pro rady?
To ne, takového člověka ve svém okolí nemám. Čerpám hlavně z toho, co jsem se naučila. Hodně mi třeba dala Soňa Pavelková ještě na gymnáziu, která vychovala hodně šikovných herců. Důležitá byla i studia na DAMU, kde mě učily pedagogické špičky jako pan Spáčil, Vostrý, paní Galatíková nebo pak Čapek. A pak vše samozřejmě konzultuji s režiséry, nebo s holkama v divadle, kde si radíme i pomáháme. Pan režisér a maminka mají vždycky pravdu.
A váš muž vám není nijak nápomocen?
Petr by mi byl nápomocen vždycky, ať bych dělala cokoliv, protože mě má rád, a já mám ráda jeho a věřím mu. Málokdy jsme ale dělali společně. Za sedmnáct let, co jsme spolu, jsme byli kolegové jen jednou, a to na baletní pohádce Čertoviny Zdeňka Trošky, kterou jsme sedm let hráli v Plzni. Já dělala choreografii, Petr hudbu.
Takže rodinný byznys neuznáváte?
Nechci říct, že neuznávám. Nemám nic proti tomu, když hraje táta, máma i dvě děti. Má to své výhody, protože se dobře znají a lépe na sebe slyší, ale my v tom moc nejedeme. Ale platí, že já jsem Petrův první posluchač, on můj první divák.
V Ordinaci teď hrajete těhotnou doktorku Zdenu Tichou. Neprojevuje se u vás touha po ještě jednom dítěti?
První je vždycky ta role. Hraju doktorku Zdenu, která ve svých čtyřiceti letech má první dítě. Teď už víme, že se jí narodí zdravá holčička, i když to těhotenství měla velmi komplikované. Ale kdybych měla mluvit za sebe, nejsem extrovert, který o podobných věcech mluví veřejně. Ano, kdybych otěhotněla, byla bych ráda. Ale myslím, že těhotná už nikdy nebudu.
