Nevím, jak vy, ale já obě ty věci obdivuju.
Odvahu ostatně Největší Čech prokazoval ve většině svého života, pro spisovatelku tedy mohl být jen vzorem. Škoda, že mu jeho proslulá nekonformnost a odvaha nevydržela i po skončení vztahu a měl zapotřebí se od něj poněkud zvláštním, sobě netypickým slohem distancovat. Já jeho odvaze fandila celou dobu Tajné knihy – aby jí měl dost na to, vymknout se Centrále zpod kontroly, aby mohl nerušeně telefonovat z dalekých krajů nebo setrvat déle na večírku, kde byla i jeho spisovatelka.
Nevěra v této zemi ještě žádnému politikovi neublížila, notabene takovému, k jehož zákonné manželce si veřejnost stále tak trochu hledá vztah. Chudá spisovatelka, jezdící po Praze na kole, to v sympatiích národa přece musí nad dokonalou a přepychovou Centrálou v limuzíně vyhrát, nebo ne? Tak proč teď bude Irena Obermannová potřebovat dvojnásob odvahy, aby se vůbec mohla procházet po ulicích?
Čtěte také: Tak já vám teda o sobě a Havlovi řeknu pravdu |
Protože je mnohem víc těch, kdo Tajnou knihu nečetli a mají na ni zcela jasný názor. Spisovatelka Největšího Čecha podle nich zradila, protože o jejich vztahu napsala. Je to přece ženatý muž. Překvapuje mě, že ji se stejnou mírou nenávisti a opovržením neodsuzovali za to, že stejně otevřeně psala o svém Milém, který je rovněž ženatý. Že když už jsme u těch deníků, že třeba neodsoudili i Michala Viewegha, ženatého otce od rodiny, za to, že ve své vynikající knize přiznal vztah s mladou dokumentaristkou. Nebo Ludvíka Vaculíka za Český snář.
Obermannová byla ve svých knihách vždycky absolutně otevřená, vzpomeňme si třeba jen na to, jak se v jedné z nich vypsala z domácího násilí v době, kdy to bylo ještě větší tabu než dneska. Vyjít s kůží na trh, vypsat se z lásky a zamilovanosti, z pochybností a nejistot, z doufání a očekávání, bude vždy snadno zesměšnitelné. "City! Takové malichernosti!" řekne si povýšeně nevzrušený intelektuál, pozvedne obočí i ukazováček a raději se začte do nějaké opravdu kvalitní, hluboké a myslitelské knihy. Pro začátek doporučuju knihu Prosím, stručně od Václava Havla. Píše v ní třeba tohle: "Celý život jsem tajně toužil napsat nějaký totálně upřímný a drsný deník."
