Mezzosopranistka Soňa Červená se představuje v pražském Stavovském divadle jako tajemná žena Emilia Marty v Čapkově fantastické hře Věc Makropulos, kterou režíruje Robert Wilson. "Čapkova hra, to je mistrovská ilustrace současné absurdity o honbě za věčným mládím," říká dáma, kterou její vlastní stárnutí netrápí.
Soňa ČervenáSoňa Červená (1925), herečka a operní pěvkyně, obdržela v roce 2004 Cenu Thálie. Jejím |
Nemusela jsem se rozhodovat, po Emilii Marty touží každá herečka a zpěvačka, a já jsem byla tou "šťastnou vyvolenou". V té roli můžete prožít 337 let života. Můžete být krásná, můžete být ošklivá. Je to úžasná postava.
Emilia Marty je záhadná femme fatale. Jste si v něčem podobné?
Je mi pětaosmdesát let, takže já už jsem skoro těch 337 let prožila. Ještě musím trochu zestárnout a zmoudřet, a už budu úplně celá Emilia Marty. Nikdy však nevkládám do svých rolí "něco ze sebe". Na jeviště jdu jenom s tou figurou, kterou hraji.
Robert Wilson platí za režiséra, který má na herce neobvykle veliké nároky. Jaká byla spolupráce?
U něj jsem se například naučila, že stát na jevišti se musí hlavou, a ne nohama. Pak se to dá vydržet nekonečně dlouho. Ale práci s Wilsonem se buď musíte oddat, nebo jít od toho. Já jsem se mu podrobila šťastně a bezvýhradně.
Co vás na Čapkovi fascinuje?
To skryté absurdno. Čapek neuvěřitelně předjímal. RUR nebo Bílá nemoc, to jsou věštby, o kterých se nám ani nesnilo. Už v mládí jsem jeho knížky a hry hltala, a to jsem tehdy nevěděla, co je v nich za filozofii, morálku a jasnozřivost. Čapkova hra, to je mistrovská ilustrace současné absurdity o honbě za věčným mládím, antiaging, lifting, stretching, dieting, peeling a já nevím jaké -ing ještě. To všechno Čapek předpověděl!
Jak se se stárnutím vyrovnáváte vy?
Stárnutí patří přece k životu, to je jedna z mála spravedlností. Samozřejmě, že se mi moc nechce umřít, ale moje vrásky mi nevadí a rok narození nezapírám.
Máte neuvěřitelné množství energie, jak to děláte?
Asi to mám v genech. Musím se spíš brzdit než bičovat. Je to ve mně. Ano, energie musí vycházet z nitra, je to taková vnitřní – když ne síla, tak vlídnost – a to si nikde nekoupíte. Mám toho všeho na rozdávání. Jenže ne všichni to chtějí. Možná že mě posiluje také to, že jsem vegetariánka. Řídím se tím, že nic nesmí zemřít, abych já žila. Nejím nic, co má oči.
Věc Makropulos okouzlí...... když nejdete na Čapka Čtěte recenzi MF DNES |
Podařilo se vám záhadnou Emilii Marty odhalit?
Ani se o to nesnažím. Nechme ji zahalenou v neuvěřitelnu. Je to žena, která musí mít své tajemství. Je to úžasně napínavé jak pro mne, tak, doufám, i pro diváky.
Vy si svá tajemství zachováváte?
Jsem introvert a stydlín, takže ano. A i když stojím na jevišti už víc než padesát let, bez trémy se žádné představení neobejde. Ale je to taková hodná tréma, která mě netlačí dolů, už jsme si na sebe zvykly. V každém případě je to pokaždé skok do hluboké vody, boj o život.
