Možná dnešní kluci byli tak vychovaní, říká Johana, která sama to štěstí měla, včetně zásnubního prstýnku. "Většina mých vdaných kamarádek s tím svým chodila dlouho, bydleli už spolu a po takových letech romantika vyprchá."
Věta Vezmeš si mě? se maximálně proměnila na Asi se vezmeme... Starý dobrý zvyk žádat o ruku rodiče nevěsty je na tom stejně mizerně.
"Nedovedu si představit, že bych někam šel s kytkou a tu větu vůbec ze sebe dostal," žasne dvaatřicetiletý čerstvě ženatý Michal. "Chodili jsme spolu dost dlouho na to, aby bylo všem kolem jasné, že to asi skončí svatbou. Prostě jsme rodičům řekli, že se bereme a kdy spadne klec."
Kolik z čerstvých tchyní si vzpomene, že je budoucí zeť o ruku dcery oficiálně požádal?
"Ten můj sice sliboval s kytkou dorazit, ale nakonec to nějak nezvládnul," tvrdí Hana Čechová. "Je pravda, že mu to mohlo připadat jako formalita. S dcerou už několik let bydleli společně, k nám chodil jako domů, my jsme adoptovali jeho a on adoptoval nás. Pak je to asi něco jiného, než kdyby jel kamsi do Košic k rodině, kterou viděl dvakrát v životě." I tak připouští, že by ji tradiční rituál potěšil a dceru asi taky. "Každá holka chce být aspoň jednou za život princeznou se vším všudy. A tohle k tomu patří."
Brát se bez souhlasu rodičů nepřináší štěstí
Přitom je to taktické, což nezastírá ani odborník na etiketu Ladislav Špaček: "Chceme přece mít po svatbě s rodiči dobré vztahy." Rada je nadmíru jednoduchá: Mladý muž navštíví rodiče dívky, povečeří s nimi a požádá je o ruku jejich milé dcery.
I to by však podle Špačka mělo mít jistý řád: "Musí přinést pro maminku snoubenky kytici a tatínka lehce oblomí lahvičkou dobrého vína. Po večeři pronese kouzelnou formuli - Paní, pane, máme se s vaší dcerou moc rádi, a proto bych si ji chtěl vzít za ženu. Věřte mi, že se mnou bude šťastná. Maminka se rozpláče, otec zjihne a oba řeknou: Jsme rádi, že se rozhodla pro tebe, chlapče. Buďte šťastní."
Legendární Guth-Jarkovský by možná trochu žasnul, protože na cestu k rodičům vyžadoval vykartáčovaný redingot a hlavně nutnost předem oťukat situaci. "O ruku dívky požádati situaci nejlépe tenkrát, víme-li nepřímo, že nebudeme odmítnuti, čímž vyhneme se nepříjemnostem svrchovaně nemilým," píše ve svém Společenském katechismu.
Navíc se za starých zlatých časů věřilo, že brát se bez souhlasu rodičů nepřináší štěstí.
Mimochodem, Jiří Guth-Jarkovský zmiňuje ještě jeden zajímavý zvyk: "Nápadník, byl-li přijat, učiní v nejbližších dnech officielní návštěvu, předeslav kytici bílých květů pro nevěstu. Theoreticky měla by tato kytice býti obnovena co den, neboť květy by neměly vadnouti vůči slibované věčné svěžesti lásky..."
