"Pořád tvrdím, že mi bylo teprve třicet, takže se to dá zvládnout," říká Iva Pazderková.
Je to poměrně netradiční spojení – vy a popový muzikál. Proč jste přijala nabídku v něm hrát?
Mně prostě ten nápad, že Je třeba zabít Davida, připadal strašně vtipný. Chtěla jsem si také zkusit pracovat s novými lidmi. A v neposlední řadě mě zajímala spolupráce s režisérem Radkem Balašem. Přitom Fidlovačka je pro mne dokonalá a já jsem se bála, že nenajdu podobný kolektiv. Ale ani ne po dvou hodinách na Broadwayi jsem přestala mít pocit, že jsem cizí.
Děj muzikálu v tom rozhodování hrál nějakou roli?
Jistě, četla jsem scénář a lákalo mě vymýšlet vlastní gagy, protože tu byla i možnost do představení vstoupit s něčím svým. Já jsem třeba dodala nápad s popkornem a 3D brýlemi. Pozorný divák nechť si domyslí. Nakonec však přispívat vlastními nápady nebylo tak jednoduché, hlavně kvůli alternacím. Na jednu roli jsme tři. Což je sice velmi obohacující zkušenost, ale cokoli v takové situaci vymyslíte, se pak složitě předává mezi všemi ostatními. Možností, s kým se nakonec potkáte na jevišti, je tak opravdu mnoho. V důsledku se divákům vlastně může stát, že uvidí tři poměrně odlišná představení.
Postavu profesorky Natalické hraje kromě vás ještě Vanda Konečná a Bára Štěpánová.
A každá jsme úplně jiný typ. I rekvizitáři jsou docela zoufalí, protože každá k té roli přistupujeme úplně jinak. Mám černou paruku a vůbec si nejsem podobná.
Vaše postava je narážkou na kolegyni kritičku Janu Machalickou, kromě ní jsou v představení další dva podobně přejmenovaní novináři. Nebojíte se, že si to u kritiky touhle rolí rozházíte?
Jmenné narážky jsou velmi výstižné, viďte? Ale nebojím se, že si to kvůli tomu u paní Machalické nebo u kohokoli jiného rozházím. Předpokládám, že kritikové mají smysl pro humor. Jde o to, ukázat princip, jak často kritiky vnímáme a jak oni vnímají nás. Zkrátka kritizujeme fakt, že se někdo tváří, že má patent na rozum.
Mnoho lidí vás považuje za odbornici na improvizační a trapný humor. Jaký je humor v tomhle muzikálu?
Přála bych si, aby to nebyl humor, který je uměle vyráběný, ale radostný humor, který vychází ze situací. Záludnost parodie je však v tom, že musí být velmi kvalitní, musí dávat smysl a mít jasnou příběhovou linku. Můžete parodovat, teprve když máte přesně danou situaci.
Je třeba zabít Davida je muzikál opřený o známé melodie, které právě kritikové zatracují. Není to pro vás až příliš velká "popina"? Není to moje srdeční hudba, to přiznávám. Ale třeba Diskopříběh byl a je mým oblíbeným filmem a mám k němu i k písničkám z něho zvláštní vztah, jako asi každý, kdo se narodil na začátku osmdesátých let. Je to vlastně hudba, kterou permanentně zatracuji a zároveň si ji čas od času ráda zazpívám. To je paradoxní, že?
