Je tomu právě čtyřicet let, co festival v Cannes skončil dříve, než začal; z iniciativy filmařů-bouřliváků, z nichž někteří, jako François Truffaut, už opustili tento svět.
Dnes již nevládne chuť festival rozbíjet či pochybovat o jeho právu na existenci, naopak se k němu upírají oči mladých tvůrců, jejichž vzestup může odstartovat.
To však neznamená, že letošní 61. ročník nemá co dělat s politikou. Naopak hned na úvodním setkání s porotou si její předseda Sean Penn neodpustil ostrý výpad proti politice George Bushe.
Dále americký herec a režisér prohlásil, že vedle estetických kvalit filmů bude porota hodnotit i to, zda si jejich autoři uvědomují realitu, v níž žijí a tvoří. Svůj rebelantský postoj vůči aktům nesvobody Penn vyjádřil i odsudkem protikuřáckých kampaní, načež si ostentativně zapálil.
Ale slavnostní zahájení už se neslo v tradičním duchu. Davy u legendárního schodiště festivalového paláce vykřikovaly jména přijíždějících hvězd a reportéři rychle zaznamenávali jejich toalety a šperky.
Ačkoli čtvrtý díl Indiany Jonese ovládne plátno až v neděli, jeho hrdinka Cate Blanchettová si nedala ujít příležitost ukázat se na červeném koberci už první den, v nadýchané růžové róbě od Armaniho a náušnicích od Choparda.
Komedií poskrovnu
Hvězdou úvodního večera však byla Julianne Moore, jejíž rusé vlasy kontrastovaly se žlutými šaty; vzápětí se totiž představila též na plátně. V zahajovacím soutěžním filmu Slepota je herečka blond a prochází dějem oblečena velice podomácku, ke konci spíše už v hadrech.
Ve snímku, jejž natočil brazilský tvůrce Města bohů Fernando Meirelles podle románu nositele Nobelovy ceny za literaturu Josého Saramaga, zosobňuje jedinou vidoucí mezi lidmi postupně stiženými náhlou slepotou. V metaforickém příběhu jde o zneužití moci, násilí, rozklad morálních hodnot v izolovaném lidském společenství, kde právě hereččina ústřední postava zůstává nositelkou humanity.
Některým se film líbil, jiní poukazovali na to, že obdobných parabol o hrozící zkáze civilizace už jsme viděli více, a lepších. Nicméně režisérovi nelze upřít, že se snaží ukázat slepce nikoli zvnějšku, nýbrž vcítit se do nich a vnímat realitu jejich nevidoucíma očima.
Zato jednoznačně kladně byl přijat izraelský Valčík s Baširem, jehož tvůrce Ari Folman zvolil pro cestu do hlubin vlastních vzpomínek na válku v Libanonu z počátku 80. let neobvyklou formu animovaného dokumentu. Plně se osvědčila.
Nesmyslnost a krutost situace, kdy se autor a jeho přátelé coby sotva dvacetiletí účastní bojů, aniž vědí, na koho střílejí a kdo střílí na ně, je kombinací různých animačních technik vyjádřena velmi realisticky a působivě. Závěrečné dokumentární záběry masakru v utečeneckém táboře pak tvoří otřesný vykřičník za Folmanovým výkřikem zhnusení a varování.
Ani třetí soutěžní film Leonora, jejž natočil argentinský režisér Pablo Trapero, rozhodně nepřináší útěšný obraz skutečnosti, byť ukazuje poměrně moderní a humánnější podobu vězeňství než jiné filmy. Zdá se, že komediálních not se v Cannes těžko dočkáme; ostatně ani počasí na francouzské Riviéře není zrovna nejvlídnější.
