Ředitel památníku v Letech Milouš Červencl, který spravuje i Lidice a Ležáky tvrdí, že spousta lidí si do Letů na Písecku našla cestu jen kvůli tahanicím kolem nedalekého vepřína. "Chceme, aby Lety byly vnímány jako pietní místo, a ne jako památník u vepřína," řekl.
Loňské investiceLoni se do areálu památníku v Letech investovalo skoro 20 milionů korun. Za peníze byla zřízena nová příjezdová cesta, parkoviště, osvětlení, kanalizace a přírodní amfiteátr. |
Pro novou sezonu tu proto vznikla replika táborové ubikace, aby si každý mohl představit, jak tu Romové za 2. světové války žili. Do dřevěné boudy se sotva vejdou dvě palandy, stůl, lavice a kamínka.
"Zde spávali čtyři lidé. V době největšího vytížení tábora jich tam ale bylo i osm. Na jedné posteli spali dva," vysvětlila Renáta Hanzlíková, která se na budování obydlí podílela.
Podobných ubikací bylo v táboře kolem 40. Dále tu stála budova, kde byly ubytovány děti, ošetřovna, dílny, prádelna, odvšivovací stanice a kuchyně. V táboře se pracovalo 12 hodin denně, v osm byla večerka, muselo se zhasnout a uhasit kamna.
"Při tvorbě repliky jsme vycházeli z fotek a také ze vzpomínek pana Vrby a jeho vnučky Jany Hubkové, který jí své zážitky často vyprávěl," dodala Hanzlíková.
Amfiteátr, který byl v areálu vybudován v loňském roce.
Replika ubikace, v níž bydlelo i osm lidí.
Historická podoba romského tábora.
Kromě ukázky ubikace si návštěvníci mohou během roku prohlédnout několik výstav. Současná se týká heydrichiády, následovat bude vypálení norské vesnice Telavag a na podzim tragédie v Ležákách.
Výbor pro odškodnění romského holokaustu i nadále trvá na tom, že z blízkosti památníku musí zmizet nedaleký vepřín.
Jana Hubková
Hodně o tom, jak se Romům v táboře žilo, ví právě Jana Hubková, která pomáhala organizátorům expozice. Táborem prošli její prarodiče a její otec se v něm v roce 1943 přímo narodil. Pro Janu Hubkovou je památník v Letech velmi osobní záležitostí.
„Moje teta byla prvním dítětem, které tu zemřelo,“ říká. Její dědeček často vzpomínal, jak tu hladové děti běhaly na pole, kde bylo zelí a to jedly syrové. Přitom ředitel tábora měl potraviny zavřené ve skladu, kde hnily. Dnes si něco takového neumíme ani představit. "Babička se po porodu nemohla ani umýt, neměla žádnou péči, prostě ji nechali napospas osudu," říká Hubková.
