Historie jednoho z nejslavnějších stadionů v zemi se začala psát v předvečer Měsíce československo-sovětského přátelství, za dozoru komunistických pohlavárů.
O to, v jakém městě a na jakém stadionu se hraje, pravděpodobně tehdy šlo až ve druhé řadě. Fotbalisté a hokejisté ze Sovětského svazu přiletěli v listopadu 1953 do Československa především demonstrovat svazek mezi oběma zeměmi, což podpořili i tím, že nastoupili k přátelským utkáním.
Na ledě se Sověti představili před zraky nejvyšších politických špiček v Praze, kde ve vůbec prvním vzájemném duelu na české půdě vyškolili domácí reprezentaci v čele s Bubníkem, Dandou, Bartoněm, Pantůčkem a dalšími pozdějšími legendami výhrou 7:3.
Fotbal se hrál v Brně, a přestože se mu od vládnoucí komunistické strany a médií dostalo o něco menší pozornosti, do dějin českého sportu se zapsal jiným způsobem: zápas se uskutečnil na zbrusu novém stadionu za Lužánkami, jenž tak 5. listopadu před 70 lety prožil svoji velkou premiéru.
„Ten stadion byl největší, jaký jsme tehdy viděli. Byli jsme z něho pěkně vykulení. Nejlepší u nás, krása. Že to byl vůbec první zápas, jsme tehdy asi nevěděli, ale že je stadion nový, bylo poznat. Pěkný trávník, bylo hezky, tribuny úplně plné. Však uvidíte na fotce, jen co ji najdu, mám jich v albu pár,“ zašveholí Zdeněk Kofent, bývalý kladenský fotbalista, který v Brně jako devatenáctiletý „bažant“ na straně domácích nastoupil.
Sestavy mužstevBaník: Kojecký – Markusek, M. Linhart – Fábera, Kofent, Šajer (46. Sršeň) – Kokštejn, Kuchler, J. Majer (46. Wiecek), Křižák, Bragagnolo. |
Ve svém domě v obci Družec na Kladensku má album po ruce a ochotně v něm zalistuje. A i kdyby neměl – pozoruhodný příběh utkání, k němuž byl povolán, má dodnes před očima. Sovětský fotbal v Brně zastupovalo Dynamo Moskva, tehdejší evropská špička. Domácí proti němu postavili soubor prezentující havířské regiony, složený z hráčů Kladna a Ostravy. Tým, nazvaný DSO Baník, se sešel pouze pro tuto příležitost, a třebaže v něm byl i takový borec jako legendární kanonýr Miroslav Wiecek, proti sehranému soupeři byl bez šance.
Ač byl duel prvním na jednom z nejznámějších českých stadionů, dnes je téměř zapomenut.
„Heleďte, my na ně neměli. Byli lepší, rychlejší, hráli jako profíci, vypadali jsme proti nim jako amatéři. Ti nás, pane, vodili! Já hrál na Salnikova, to byl panečku fotbalista. Dali nám pět nula,“ rozesměje se letos devětaosmdesátiletý Kofent při vzpomínce na debakl. „Možná proti Sovětům mohl úspěšněji hrát jeden mančaft. Pro nás, kteří jsme se ani neznali, to bylo těžký,“ připustí někdejší záložník.
První zápas na ploše, která se stala pro Brno a celý jihomoravský region posvátnou, na ikonickém stadionu, tedy sehrály týmy, jež s Brnem neměly společného vůbec nic.
Proč? Vysvětlíme za chvíli.
Napřed Čajkovskij, pak fotbal
Stadion za Lužánkami vznikl v polovině 20. století na třetí pokus. Poprvé plány ve 30. letech zastavil nedostatek financí, podruhé válka. Napotřetí už se plán na největší sportovní zónu v tehdejším Československu realizace dočkal. Po zimním stadionu vznikl i ten fotbalový.
Možná by se na něm začalo hrát později než ve zmíněný první listopadový čtvrtek ve třiapadesátém. Čtyři roky trvající stavba ještě nebyla zcela dokončena, jenže právě začínal Měsíc československo-sovětského přátelství – a ten počkat nemohl. Tak se finišovalo, jak to jen šlo.
„Brněnští občané v posledních dnech urychlili s velkým nadšením brigádnické práce na stadionu a umožnili, že utkání mohlo dobře sledovat 50 tisíc diváků,“ opěvoval nasazení uvědomělé veřejnosti, která nenechala komunistický svátek padnout, deník Rovnost.
Slavný brankář Lev Jašin při tréninku na stadionu za Lužánkami před jeho otevřením
Kdo přidal ruku k dílu, měl za to právo koupit si přednostně vstupenku. A že takových zájemců bylo! Takhle o události psalo Svobodné slovo: „Start moskevského Dynama byl pro Brno mimořádnou událostí. Nebylo snad jediného občana moravského hlavního města, který by nechtěl sledovat zápas. Ulice se ve chvílích před zápasem proměnily v lidské mraveniště, mající jeden směr – stadion Zbrojovky Brno. Více než 40 tisíc diváků prošlo jeho provizorními branami a několik tisíc dalších zůstalo na přilehlém svahu, aby aspoň odtud viděli sovětské fotbalisty.“
Mimochodem, tento zvyk, tedy sledovat fotbal z kopce nad stadionem, se v Brně ujal a přetrval.
Zpět však k zápasu. Předcházely mu povinné projevy komunistických pohlavárů, na které z tribuny dohlížel ministr vnitra Rudolf Barák. Sověti se na duel v Brně připravovali dva dny, které si zpestřili návštěvou představení Čajkovského opery Piková dáma, chybět nesmělo přivítání na radnici. Trenér Michail Jakušin novinářům sdělil, že v Brně hrál fotbal už dříve, konkrétně v roce 1934 za Moskvu proti Židenicím s výsledkem 3:2 pro sovětské barvy. Přihlížejícím brněnským trenérům ukázal několik cvičení.
„Vyjádřil se pochvalně o bezvadném travnatém hřišti na novém stadionu a vyslovil přesvědčení, že čtvrteční i všechna další utkání budou projevem vřelého československo-sovětského přátelství,“ přispěchalo s informací Rudé právo.
Dvě výročí v listopadu
V brance mělo Dynamo pozdější hvězdu světové kopané Lva Jašina, prvního držitele Zlatého míče mezi gólmany. Fantom, přezdívaný Černý panter, se stal prvním brankářem, který za Lužánkami udržel čisté konto.
Velkou práci s tím neměl. Vzhledem k tomu, že Československo mělo právě před kvalifikačním zápasem o postup na mistrovství světa proti Bulharsku, fotbalová sekce Rudé hvězdy Brno existovala teprve rok a Zbrojovka působila až ve třetí nejvyšší soutěži, musel Československý svaz tělesné výchovy (SVTVS) postavit soupeře pro Dynamo jinak. Fotbalovo-hokejoví obojživelníci jako Bubník a Danda ten den hráli hokej v Praze, takže nemohli. Proč tedy symbolicky nesložit tým z několika Baníků?
Nástup mužstva DSO Baník k utkání proti Dynamu Moskva na stadionu za Lužánkami 5. listopadu 1953
„Dynamo jsme neznali. Nevěděli jsme, jak hraje. Nastoupit proti Jašinovi pro mě bylo velkým zážitkem, ale jestli jsem se dostal ke střele, to už teď nevím,“ vzpomíná Kofent.
Rudé právo rozhodnutí SVTVS strhalo. Nelíbil se mu ani výkon brankáře Václava Kojeckého, zkritizovalo také ukvapenou střelbu Václava Kokštejna. Autor referátu se usnesl nad tím, že výsledky Kladna a Ostravy v lize dávaly tušit, že výkon nebude dostatečný.
V Brně se na debakl DSO Baník časem zapomnělo. I na první zápas domácí Zbrojovky, která jen týden po Baníku schytala za Lužánkami 15. listopadu 1953 ještě větší výprask 1:8 od Dynama Praha, současné Slavie. Naopak městu zůstal stadion, který s ním zůstal nerozlučně spjat, i když ho čeká demolice. Na 5. listopadu pak k němu připadá ještě jedno výročí – v roce 1970 se nad Lužánkami v tento den poprvé rozsvítilo umělé osvětlení. Zbrojovka A pod ním porazila svoje béčko 5:1.
