„Přišli jsme s tím nápadem před čtvrt rokem. Když vypukla válka, oslovil mne tým Signal Festivalu, který mimo jiné pravidelně reflektuje aktuální dění,“ přibližuje počátky projektu kreativní ředitel společnosti Lasvit.
Instalace se jmenuje Fyzická možnost smrti v mysli někoho žijícího. Co vás k ní přivedlo?
Spousta lidí, alespoň z toho, co píší na sociálních sítích, si neuvědomuje, že se tady skoro za kopcem vraždí ženy i děti. Ano, asi nás letos čeká náročná zima, ale je třeba se zeptat, za jakou cenu. Rusko je agresor a měli bychom si začít dávat konečně pozor, s kým jednáme.
 |
Myslíte, že může takováto instalace změnit názor lidí, kteří jsou schopni podceňovat případně i popírat situaci na Ukrajině?
Ano, asi se najdou i tací, kteří by dokázali říct, že je to fake news a že to auto vzniklo někde na Barrandově. Tomu se ale nikdy neubráníte.
A taky nikdy nevíte, jak to nakonec zapůsobí. To je pravda.
Někdy je důležité sebrat kus věci a přenést ji do jiného kontextu. Přenesení významu může fungovat až nebývale dobře. Třeba tady na Mariánském náměstím bylo původně parkoviště, kde stály třeba i limuzíny zaměstnanců magistrátu. Teď je nahradil kus války. Jsem rád, že jsme dostali právě tento prostor před institucí, která řeší politiku nejen hlavního města, ale rekrutují se z ní osobnosti i do celostátní politiky. Je důležité, aby to viděli.
Bylo ve hře i jiné místo?
Zkoušeli jsme prostory parlamentu, mají krásnou zahradu, ale nějak to nešlo kvůli různým omezením a bezpečnostním opatřením. Mariánské náměstí byla velice velkorysá nabídka. Je to mnohem civilnější prostředí.
Proč jste se rozhodl právě pro auta? Určitě by se daly najít i jiné předměty.
Auta mi přišla jako nejlepší symbol naší doby, svobody a nějakého pokroku. Tady vidíme, jak svoboda může dopadnout: prostřílené auto od šrapnelu i zbraní, vyhořelé a vybombardované vozy. Navíc každé auto má příběh svého majitele. Člověka, který ho dostal, šetřil si na něj, leštil si ho, staral se…
Při Signal festivalu připomenou hrůzy války ohořelé vraky aut z Ukrajiny |
Jak bylo náročné ta vozidla vůbec na Ukrajině najít?
Spolupracovali jsme s Post Bellum, organizací, která dlouhodobě zpovídá lidi, sbírá vzpomínky a má spoustu kontaktů. Mohli jsme sem dostat třeba i auta, ve kterých lidé zemřeli, ale to nám z nějaké piety přišlo nevhodné. Tato auta jsou z Irpině, Hostomelu a Buči. Ukrajinští kolegové dokázali najít jejich majitele a pak nás propojit, poslat fotky a i jejich příběhy. Opravdu je to hodně osobní. V přihrádce jednoho auta třeba najdete v pravé kapse Bibli a v levé kondom. Jsou tam známky běžného života, který se v nich jinak odehrával.
Jak jste na válečnou situaci reagovali v Lasvitu?
Když vypukla válka, protlačil jsem, abychom spolupracovali s ukrajinskými designéry a vytvořili něco na milánský veletrh. To byla asi nejrychleji vyvinutá kolekce v historii Lasvitu. Měli jsme na to jen pár týdnů. Předevčírem jsem dokonce s jednou z těch designérek seděl u večeře. Měla dům v Buči. Cítím, že jsem toho stále hodně plný. Pořád vnímám, že kus té země byl ještě nedávno součástí Československa. Když se díváte na staré filmy, tak někteří tehdejší herci prvorepublikové éry se třeba ve Lvově narodili. Řekl bych, že s ukrajinskou komunitou stejně jako třeba vietnamskou máme zajímavé propojení, pomohla nám tady vybudovat naše národní bohatství, ve stavebnictví pracovali většinou Ukrajinci. Teď jsou na frontě a jejich ženy se tu snaží najít práci.
A jak se celá současná situace obecně promítla do oblasti designu?
Firmy jsou na tom v oboru kvůli cenám energií mizerně. Z účtu za tři sta tisíc měsíčně pro naši sklárnu se stal milion a půl. V Harrachově uvažují, že sklárnu uzavřou. Jako designér jsem třeba závislý na navrhování pro firmy, které topí ruským plynem… a je to pro mě teď situace, která se musí položit na stůl a nějak řešit. Jestli není lepší bojovat za nezávislost na Rusku za cenu toho, že jednu zimu budeme muset nějak přežít a pak se postavíme na vlastní nohy.
