„Jsou borci, kterým to trvalo jen sedm dní. Říká se tomu World Marathon Challenge, kdy běžíte sedm maratonů za sedm dní na sedmi kontinentech. Ovšem potkal jsem i světového rekordmana Richarda Donovana a ten to zvládl dokonce za pět dní a asi dvacet hodin. To už ale není výzva pro mne, znám své limity a myslím si, že už jsem je hodně atakoval,“ říká dvaačtyřicetiletý Šimek.
Právě Donovan má slavný Grand Slam Club pod palcem, protože pořádá jediný maraton na severním pólu. Jako první Čech se mezi asi padesátku borců do klubu dostal letos na jaře Petr Vabroušek.
„On je velkou legendou, takže mě vůbec nemrzí, že mě předběhl. Nezastírám, že jde z mé strany o velkou sportovní událost, ale jde mi spíše o zážitky,“ říká skromně Šimek, který je prezidentem společnosti Aero Vodochody.
Paradoxní je, že tento ústecký vytrvalec po „lehkém“ zářijovém půlmaratonu v Ústí nad Labem skončil s křečemi v lýtkách v lékařské péči a na kapačkách.
„Na běh v domácím prostředí jsem nebyl v kondici kvůli absolutně špatné přípravě. Jen to dokazuje, že nejsem žádný velký sportovec, ale že všechny závody jedu na vůli. V mém případě je to hlavně o mozku a srdci než o přípravě a tréninku,“ vysvětluje. Jde mu hlavně o to dokázat sám sobě, že lidskou vůlí může překonávat velké výzvy.
Běžel po Velké čínské zdi i mostu u Viktoriiných vodopádů
Svůj první závod na 42 195 metrů běžel v roce 2006 v Reykjavíku. Ten byl také jediný, který se konal ve městě. Šimek totiž dává přednost přírodě. Proto se také následně vydal do Grónska, které geograficky patří k severní Americe.
V Africe absolvoval maraton v Zimbabwe a Zambii, kde se běželo přes most na Viktoriiných vodopádech. V Asii se zúčastnil běhu, který vedl po Velké čínské zdi.
„Austrálii jsem si připsal díky Solar Eclipse maratonu, který byl odstartovaný úplným zatměním slunce,“ vzpomíná na unikátní zážitek z roku 2012.
Následovala kontinentální Antarktida na ledovci Union Glacier a předposlední maraton běžel minulý rok na severním pólu. Svou cennou sbírku zkompletoval v polovině listopadu v Chile Volcano maratonem v poušti Atacama.
V Chile se mi chtělo zemřít, říká
Tam vedla trať v nadmořské výšce nad 4 000 metrů. V tak vysoké nadmořské výšce je asi o 40 procent méně kyslíku, což Šimkovi jako astmatikovi nedělalo moc dobře. „Cílem jsem proběhl s nádherným výrazem, který by v internetové encyklopedii mohl znázorňovat křeč,“ směje se.
Ovšem právě v Chile mu bylo asi nejhůř. „Ke konci trať vedla podél hřbitova a mně se chtělo na tom místě zemřít,“ dodává již s vážnou tváří. Spolu s ním dokončilo tento drsný běh jen asi dvacet závodníků.
Na tento poslední maraton se Ladislav Šimek nemohl kvůli problémům s kolenem připravovat, ale jinak se snažil před každým závodem po dobu tří měsíců týdně naběhat alespoň 50 kilometrů.
Svého nejlepšího času dosáhl na Islandu, kde mu stopky v cíli ukázaly čas 4 hodiny a 3 minuty. „Naopak na severním pólu jsem kvůli náročným přírodním podmínkám běžel osm hodin. Teplota klesla k minus 30 °C a sníh se mi bořil pod nohama,“ dodává Šimek.
