„Celý rok jsem pilně trénovala. Veškeré volno jsem se snažila využít k výběhu na Lysou,“ přiblížila Vendula Knězková, která se vstříc nástrahám trati vydala s parťákem Michalem Šimkem.
„Paradoxní je, že jsme netrénovali spolu, ale každý zvlášť. Oba jsme totiž hodně zaneprázdnění, tak to jinak ani nešlo.“
Šestadvacetiletá rodačka z Frýdku-Místku vzala závod hodně zodpovědně po všech stránkách.
„Dva týdny před startem jsem neřešila nic jiného. Ohromně mě podporovala rodina a nejlepší kamarádka Katka Uhrová, která mi předala spoustu cenných rad. Sama totiž loni šla Beskydskou sedmičku,“ popsala a dodala: „Chodila jsem brzy spát, užívala veškeré vitamíny, dodržovala stravu a pitný režim, aby tělo bylo dostatečně zregenerované.“
Několik momentů před startem se sympatické tmavovlásky, která ve volném čase dělá instruktorku jumpingu, zmocnila nervozita a stres. V tu chvíli nevěděla, jestli na takovou zátěž skutečně má. „Třepaly se mi nohy, tělo nevědělo, zda mu je zima či teplo. Nervy stále pracovaly.“
První krize přišla při sestupu z Lysé hory do Ostravice
Zpočátku si Vendula Knězková užívala nádherný pohled na dlouhý průvod čelovek od závodníků jdoucích před ní. Při prvním výšlapu na Javorový musela rozhýbat a protáhnout tělo, které bylo ztuhlé ještě z cesty vlakem z Frýdlantu nad Ostravicí do Třince.
„Následující sjezdovka v Řece se nám šla dobře. Na občerstvovačkách jsme se příliš nezdržovali a pokračovali na Travný. Stále se šlo pohromadě, takže cestou jsme si občas s někým i popovídali.“
Po Travném následovala Lysá hora, kterou Knězková dobře znala z tréninků. Jenže při sestupu z ní dolů do Ostravice přišly první potíže.
„Začala pobolívat kolena a šlachy. Cítila jsem, že si potřebuji více odpočinout. Najednou mi začalo strašně vadit, když parťák cokoli řekl,“ přiznala s tím, že oběma ohromně pomohla občerstvovačka v Ostravici, kde si dali nejen ovoce, ale i teplou polévku.
Delší zastávka v Ostravici dokázala šestadvacetiletou závodnici znovu nakopnout. „Byla jsem jako znovuzrozená, i když kolena stále trochu bolela.“
Následující výšlap na Smrk se jí sice nepovedl podle představ, ale vydrápala se na něj. „Za to sestup dolů do Čeladné byl neskutečně dlouhý, nudný a nezáživný. Navíc kolena nepřestávala bolet.“
V Čeladné čekal na Knězkovou a Šimka celý fun club
Účastnici, která šla tento závod poprvé, povzbuzovala představa, že na ní dole čeká její otec a kamarádka.
„O těch jsem věděla, ale nečekala jsem, že tam budeme mít celý fanclub. Ten nám vytvořil nepopsatelnou atmosféru. Občerstvili jsme se a udělali si zase delší pauzu. Těšilo nás, že máme více jak polovinu za sebou.“
Následující úsek přes Kněhyni, Čertův mlýn až na Pustevny zvládli oba dva bez problémů. Na Pustevnách se měli rozhodnout, jestli půjdou dolů přes Ráztoku či rovnou po hřebeni na Radhošť.
„Když už Beskydy a B7, tak se vším všudy, řekli jsme si a zamířili do Ráztoky. Jenže když jsme pak vylezli na Radhošť, nálada byla skleslá.“
Oba už měli unavené, bolavé nohy. Přitom věděli, že musí ještě dolů na Pindulu, pak na Velký Javorník a z něj do cíle do Frenštátu pod Radhoštěm.
„Chtělo se mi brečet, i když jsem nevěděla, proč. Vytáhla jsem si MP3 s hudbou na jumping a snažila se nemyslet na nic jiného a jen si užívat muziky. Ani s parťákem jsem už nechtěla mluvit nebo ho poslouchat.“
Závod dokončili při druhé noci, po 25 hodinách
Cestou na Pindulu se začalo stmívat. Knězkovou a jejího parťáka Šimka čekala druhá noc.
„Bylo to šílené, ale ani jednou mě nenapadlo závod vzdát. Jsem bojovník, a i kdybych to měla dojít se šílenými bolestmi nebo v čase do 30 hodin, to dojdu,“ řekla si.
Tou dobou už jí chodily zprávy od taťky a Katky, jestli je v pořádku. Nakonec se protrápila i posledním sestupem z Velkého Javorníku, a když ze sebe vymáčkla poslední zbytky sil, aby do cíle doběhla, rozbrečela se štěstím.
„Zvládli jsme to. Jsem na sebe hrdá. Večer jsme to ukončili přípitkem s šampaňským. Závod jsme zvládli za 25 hodin a v naší kategorii skončili na 38 místě ze 180 dvojic, nádherný pocit.“
